29. března 2015

Víte, kterému městu se říká brána a někdy taky první dáma Šumavy? Napovíme, že proslulo výrobou sirek. Ano, vypravíme se do Sušice. Ve zdejší krajině sídlili naši předci už hodně dávno, i vlastní město má dlouhou historii. Založil ho totiž už český král Přemysl Otakar II. My se vydáme po takzvané Sušické pavučině, tedy zhruba dvacetikilometrové síti stezek i hippostezek, které návštěvníky provedou mezi nejzajímavějšími architektonickými i přírodními památkami. Začneme na náměstí, ale dáme si pozor, abychom nešlápli na takzvaný kámen neštěstí. Kdo ho přejde, tomu prý se smůla lepí na paty. Pak se porozhlédneme z radniční věže a vypravíme se taky na kopec, který připomíná časy husitských bojů.

V dílně Jiřího Drahoše z Rabouně na Chrudimsku to voní dřevem. Jiří se vyučil truhlářem a už déle než dvě desetiletí se věnuje výrobě výdřev, tedy vnitřních dřevěných karosérií do historických automobilů. Nejčastějšími hosty v jeho království jsou staré Tatrovky, které kdysi bývaly na našich silnicích nejrozšířenější značkou. Dozvíme se, že nejvhodnějším materiálem je dřevo jasanové. Ale od kácení do zpracování uplyne i deset let, aby bylo správně vyschlé. Dozvíme se, jak výroba probíhá, jaké nástroje jsou k ní zapotřebí i to, kde Jiří nachází předlohy pro svou práci. A také to, jaké typy Tatrovek naše silnice brázdily a v kterém období spatřily světlo světa. Navíc všem zájemcům o dědečky automobily a jejich renovace prozradíme, kde můžou nejen Jiřího Drahoše, ale i další podobné nadšence, vidět v akci.

Velikonoce pomalu klepou na dveře a ve většině domácností jsou v plném proudu přípravy na ně. Možná i u vás doma chystáte pro koledníky výslužku v podobě malovaných vajec, a tak vám třeba přijde vhod inspirace. Na jihu Čech, konkrétně na Doudlebsku, si z obchůzky s pomlázkou můžete přinést straky nebo zeláky. A neděste se, nemluvíme o opeřencích ani o nádobách na zelí. Jak přišly kraslice typické pro tento kraj ke svým názvům a co pro ně je charakteristické? Na to se budeme ptát paní Hany Doskočilové, která nám zároveň předvede jejich zdobení. Víte, že naši předci na malování vajec nepoužívali modrou barvu? Byla pro ně symbolem nemoci a smrti. Ale jak sami uvidíte, časy a módní trendy se mění. Paní Hana nám navíc předvede i kraslice děrované.

K velikonočním tradicím patří nejen zdobení vajíček a pletení pomlázek. Ale také různé zvyky, které se často liší kraj od kraje. A některé z obyčejů ovlivňovaly i profese. Dokladem jsou například domácnosti havířů. Ve skanzenu v Příbrami-Březových Horách si teď můžou návštěvníci užít svátky jara tak, jak je slavívali zdejší horníci na přelomu 19. a 20. století. Nechybějí tu samozřejmě různé laskominy, které hospodyně pravidelně pekly. Ale vyzkoušet si můžete i činnosti, které nejspíš odjinud neznáte. Oblíbenou prací bývalo například rozárnictví, tedy výroba různých ozdob z korálků a drátků pro poutní areál Svatá Hora. Častá byla třeba vajíčka. Ke slovu tu přicházelo taky drátkování a pánové se zase věnovali vyřezávání. Své příbytky zdobívali kupříkladu plastikami hornických patronů.

A u Velikonoc zůstaneme i v poslední reportáži. K typickým dekoracím patří zajíčci, slepičky, kuřátka. Irena Pribelská z jihočeských Mirovic tyhle figurky vyrábí z voňavého sena. Nejvhodnější pro ni je prý měkká otava, která se seče jako poslední. Ale musí být dobře usušená, nesmí ztratit barvu a stébla musejí být aspoň dvacet centimetrů dlouhá. A pak už se pod rukama paní Ireny začnou měnit v tělíčko ušáka. Stačí se, mačká, obtáčí nití a pečlivě utahuje. Posléze přijdou na řadu nožičky, ocásek, hlavička. To všechno se k tělíčku přilepí tavnou pistolí. A pozor, nechybí ani ošatka s velikonočními vajíčky. Podobně se rodí i slepička. Zní to neuvěřitelně, ale na tyhle symboly jara a rovněž třeba na pavoučky pro štěstí spotřebuje paní Irena rok co rok patnáct pytlů sena.