8. února 2015

Bude to už pomalu 600 let od husitské bitvy u Tachova. Na vrchu Vysoká nad městem ji připomíná památník. A vedle něj nedávno vyrostla nová rozhledna, která má tvar kalicha. Pokocháme se pohledem do okolní krajiny i na Tachov. A pak město vyrazíme prozkoumat zblízka. K jeho největším lákadlům patří zámek, do kterého můžeme zavítat i v zimních měsících. Jeho nejvzácnější částí je torzo románské věže, které připomíná jeho dlouhou historii. Do ní se zapsalo v roli zámeckých pánů i několik generací rodu Windischgrätzů včetně polního maršála Alfréda I., kterého většina z nás zná v souvislosti s událostmi roku 1848. A zapomenout nesmíme ani na to poblahopřát oslavenci Tachovu ke kulatým narozeninám. První zmínku o něm bychom totiž našli v dokumentech starých 900 let.

Už jste měli někdy šanci vidět zblízka největší zvíře našich nejvyšších hor? Vládci Krkonoš jsou v tomto ohledu jeleni a šest desítek z nich nachází v zimních měsících azyl v Lysetínské oboře nedaleko Horního Maršova. Pracovníci Krkonošského národního parku se v ní o dočasně obyvatele starají a zájemcům z řad veřejnosti umožňují setkání s nimi. My se přidáme k jedné skupině a budeme doufat, že k nám jeleni přijdou co nejblíž. Musíme být hodně potichu, protože stačí malý hluk, aby se vylekali a utekli. A taky musejí mít připravenou pořádnou dávku dobrot, které je přilákají. Při sledování králů hvozdů si samozřejmě prozradíme taky pár zajímavostí o nich. Dožívají se až dvaceti let a jsou opravdu urostlí. V kohoutku jsou vysocí až 1,3 metru a dlouzí mohou být i dva a půl metru.

K oblíbené zábavě našich předků patřily už v 18. století nejrůznější hrací strojky. Největší oblibě se těšily ve věku 19. Jakou podobu měly a jaké melodie dokázaly vyhrávat, to se dozvíme na výstavě v Jilemnici. K jejich popularitě přispělo jednak to, že ne každý uměl hrát na nějaký nástroj a přesto toužil hudbu poslouchat i to, že pro řadu lidí se staly obživou, když s nimi obcházeli různé akce. Připomeneme si řadu typů, které spatřily světlo světa. Nejstarším hracím strojem bývaly hodiny. Ty, které najdeme na výstavě, vyhrávaly hraběti Harrachovi. A to hned dvě melodie – Na krásném modrém Dunaji a Radeckého pochod. Seznámíme se ale i s těmi, které měly výměnné kotouče a dokonce i s nejmodernějšími z nich, které už patřily mezi automatofony.

Milovníky výletů do přírody zavedeme do Chřibů. Naši cestu začneme u hradu Buchlov. Dovnitř ale nenahlédneme, v zimních měsících je uzavřen. Budeme se proto věnovat krásám okolní krajiny. Prohlédneme si například skálu, která bývala pro naše předky nejspíš významným orientačním bodem. Říká se ji Velký buchlovský kámen. Pak se zastavíme v nenápadné obci Chabaň. K jejím chloubám patří velký sekvojovec obrovský, který tu před sto padesáti lety vysadil hrabě Zikmund II. Berchtold. Dnes patří k největším svého druhu v Evropě. Za pozornost stojí i pískovcové Břestecké skály, které jsou oblíbeným cílem horolezců. Naše toulání krajem zakončíme v muzeu v Buchlovicích, v němž se seznámíme s historií regionu i životem zdejších lidí.

Fronty a pořadníky na automobily, pračky i další spotřební zboží. Nedostatek jižního ovoce a občas i hygienických potřeb. A konečně taky volné nejen neděle, ale i soboty. Ti mladší nejspíš netuší, o čem je řeč. A to jsme se přitom proti proudu času posunuli jen zhruba o čtyři desítky let. Umožnila nám to výstava v ústeckém muzeu nazvaná výstižně Jak se žilo za Husáka. Nechá nás nahlédnout do časů, kdy stěny všech úřadů i školních tříd zdobil portrét prezidenta Gustáva Husáka. Bylo to období masové výstavby sídlišť, v nichž se byty svým vybavením díky nepříliš pestré nabídce v obchodech podobaly skoro jako vejce vejci. Na dovolenou jsme mohli vyrazit možná do Polska, Německé demokratické republiky nebo Bulharska. Většina Čechů a Slováků ji ovšem trávila v tuzemsku. Na chatách nebo třeba u rybníka pod stanem. O těchhle časech se toho dozvíme ještě víc.

Nejslavnějším reprezentantem prvorepublikové architektury v Brně je vila Tugendhat. Nicméně my vám představíme další skvost, stavbu, která vyrostla zhruba ve stejném období v Pisáreckém údolí. Vystavět si ji nechala rodina Stiassnych. Patřili ke společenské smetánce, stejně jako Tugendhatovi vlastnili textilku. A chtěli svou moderní a perfektně vybavenou rezidenci. Autorem projektu byl Ernst Wiessner, ale práce to pro něj nebyla jednoduchá, Paní továrníková totiž měla jasnou představu. Vyrůstala v zámeckém prostředí, a tak něco z něj chtěla mít i v novém domově. Stavbu v moderním stylu tak zdobily štuky nebo kazetové stropy. Před vypuknutím války páni domácí Československo opustili. Jejich rezidence pak sloužila jako důstojnické kasino, ale taky v ní nocovaly významné návštěvy města. A pak se dočkala velké rekonstrukce.