31. července 2005

Začneme na jihu Čech, v místech, která já osobně mám hodně rád. Oním místem je Bechyně a tamní zámek, který v minulosti asi nejvíc proslavil Petr Vok. Právě on přeměnil původně gotický hrad v zámek v renesančním hávu. Zámek stojí na mohutné skále, z níž je úchvatný pohled do údolí s poklidně plynoucí Lužnicí.

Nevím, jak vy, ale já jsem nikdy nepřišel na chuť chřestu, šparglu, chcete-li. Ať tak či tak, chřest patří a vždy patřil k vybraným labužnickým pokladům. Vždyť i na císařském dvoře ve Vídni měli tuto vybranou lahůdku ve velké oblibě. A byl to zvláště chřest, dodávaný z Ivančic. Po období válek se tu ale na chřest skoro zapomnělo. Jak ale uvidíte, ne docela.

První sklářská huť na Valašsku zahájila provoz v roce 1855 v tehdejším Krásně nad Bečvou. Od počátku se tam specializovali na výrobu osvětlovacího skla – od cylindrů mnoha tvarů, přes drobné domácí lampičky až po luxusní závěsné i stolní petrolejové lampy. Mnohé z nich najdeme ve Valašském Meziříčí, v muzeu, které je domovem naší největší sbírky svítidel.

Každé školní dítko jistě zná pověst o blanických rytířích, kteří prý podřimují pod zemí a čekají, až bude vlasti nejhůře, aby jí přispěchali na pomoc. Na Blaníku byste je ale hledali zbytečně. Jestli chcete vidět spící svatováclavské vojsko, musíte za ním do Rudky u Kunštátu. Uprostřed asi dvouhektarového arboreta se totiž nachází jeskyně, v níž jsou rytíři, no, skoro jako živí.

Zlatá stezka po staletí přiváděla do zemí českých kupce a kupčíky, končila ve třech městech – Prachaticích, Kašperských Horách a ve Vimperku. Z Pasova na Šumavu směřovaly látky, zbraně, jižní ovoce, kůže, ale především sůl. Písemně je tato zásobovací cesta zmiňována už na začátku 11. století. Její jméno se užívá od 16. století.