Vojtěch Kotek: „I díky Cimrmanům mi je habsburská monarchie něčím blízká.“
Jak se vám hrálo ve třech různých jazycích?
Člověka to donutí být pozornější a znát dialogy dokonale. Já jsem zvyklý i v češtině svoje kolegy poslouchat, což všichni herci nedělají, ale u tohoto projektu to bylo vážně důležité. Například oproti Zuzaně Stivínové jsem měl výhodu, že německy rozumím. Nemluvím, ale rozumím. Dlouho jsem to zatajoval a dost jsem se díky tomu o sobě dozvěděl.
Co jste se díky natáčení dozvěděl o postavě Františka Štěpána?
O Františku Štěpánovi Lotrinském – manželovi Marie Terezie je poměrně málo materiálů. Ale hrát ho byla to fascinující zkušenost a hrozně jsem se do toho člověka zamiloval. V jedné knize jsem se o něm dozvěděl, že ho Marie Terezie k žádným politickým rozhodnutím ani debatám nepřipouštěla a na začátku i na dvoře ho všichni brali jako cizího a ne úplně se hodícího člověka a všichni z něj měli akorát legraci. Měl trochu pověst proutníka. Byl to živelný člověk a miloval život. Kvůli tomu, že byl upozaděný, si našel pro své ego jiné prostředí a začal se věnovat byznysu. Velmi obratně se stal jedním z nejbohatších lidí své doby. Ve výsledku zaopatřil celou Habsburskou dynastii až do jejího konce. Ve filmu to není, ale později se stal ministrem financí a poradcem Marie Terezie. Pro herce je zajímavé kumulovat, co v tom člověku je, ale zároveň to nesmět ukázat, a nezbláznit se z toho. Bojoval jsem o každou možnost ukázat, že ta moje postava něco v hlavě má.
K dobovému snímku patří i dobový kostým…
František Štěpán zakládal různé manufaktury, a to i textilní. A jelikož naše švadleny šily i během natáčení, třeba i na zámku v Kroměříži, tak já jsem vždycky ráno chodil do těch komnat kde se šilo a představoval jsem si, že jsem vážně ten František Štěpán a choval jsem se k nim trošku jako dráb. Ne, ale vážně, ty holky si opravdu hodně a hodně mákly.
Měl jste možnost hrát s herci z několika zemí, vidíte v jejich přístupu ke svému řemeslu nějaké rozdíly?
Je těžké říci, zda něčí příslušnost k národu přímo ovlivňuje přístup k hereckému řemeslu. Všichni herci, se kterými jsem přišel do kontaktu, byli skutečně velcí profesionálové a unikátní individuality. Mám dojem, že jakékoli srovnání tohoto druhu je neplatné pro kterýkoli další případ. Věřím tomu, že dobrých přístupů je na světě ve výsledku možná tolik jako dobrých herců. Každý se připravuje jinak. Jinak se soustředí, jinak se uvolňuje od stresu natáčení. Někdo vtipkuje, někdo je ponořený do sebe, někdo potřebuje všechno rozebrat do nejmenšího detailu, jiný zase spoléhá na svou intuici a spontaneitu. Můžeme hovořit o tom, že každý z národů má nějakou svou lehce odlišnou mentalitu nebo třeba temperament, který se může charakteristicky zapsat do hereckých výkonů, ale nerad si pro lidi vytvářím škatulky a tenhle projekt byl z mého úhlu pohledu dalším důkazem tohoto, že s tím nebudu začínat.
Zaujalo Vás období, ve kterém se film odehrává? Přál byste si ztvárnit i jinou historickou postavu z této doby?
Mám pocit, že mi je, i díky Cimrmanům, na kterých jsem vyrůstal, doba habsburské monarchie něčím blízká. I když období vlády Marie Terezie je samozřejmě ranější a vzhledem ke všem probíhajícím krvavým vřavám i o dost krutější a v mých očích měně zpoetizované, než je tomu v případě období života našeho největšího génia. Když jsem se na roli Františka Štěpána připravoval, fascinoval mě kontrast mezi pompézním a skoro až idylicky působícím životem u dvora, zatímco takřka za hradbami probíhaly nelítostné a skutečně brutální bitvy. Ačkoli, ano, každá doba má tyto dva své póly a je až mrazivé, jak málo se na tom mění, nicméně v kontextu těch honosných pavích rób, okázalých paruk, pod kterými měly hraběnky a hrabata především vši, jsem vnímal toto absurdum jako podtržené ještě tlustší čarou. Možná i proto, že si člověk řekne, je to historie, to se dneska už neděje… no…nechme na hlavě. Každopádně o to víc jsem propadl Františku Štěpánovi, který jakoby do tohoto světa přišel z trochu jiné doby. Neštítil se všednosti, chtěl žít skutečně a opravdově. Kdybych si ale mohl vybrat jinou postavu z našeho filmu, pochopitelně bych se rozhodl třeba pro Evžena Savojského, protože záporák je prostě pro herce, který téměř odmala hrál samé klaďase a milovníky, sen.
Pomáhalo Vám natáčení v historickém prostředí k lepšímu ztvárnění role?
Natáčeli jsme v nádherných lokacích na Moravě i v Čechách. Výprava, kostýmy i masky by snesly opravdu vysoká měřítka, takže ano, samozřejmě ten dojem byl z mého pohledu místy až velkolepý a rozhodně sugestivní. Kostýmy i paruky jsou navíc prvek dosti šponující vaše tělo, abych tak řekl. I chůze na podpatcích, když jí po nějaké době aspoň trochu ovládnete, vám najednou dodá úplně jiný pocit. A nebudu zastírat, že člověk jako já by se i docela rád nechal zlákat kradmou příležitostí využívat kolem něj se pohybující sloužící, lokaje, stráže a komtesy, zatímco on si hoví v trůně. Ale pravda každého současného natáčení vás brzo doběhne, když se ozve: stop! A lokajové vytáhnou z uniforem mobily, stráže z pod přileb cigára a s komtesou si dáte po obědě v „keťasu“ dvojitý presso z plastového kelímku.