Marie Luise-Stockinger: „Marie Terezie milovala moc, protože přesně věděla, jaké to je být bezmocný.“
Jak obtížná byla Vaše příprava na roli Marie Terezie? Zjistila jste o ní něco, co pro Vás bylo překvapivé?
Četla jsem životopisy, její soukromou korespondenci a zprávy tehdejších svědků. Ale nakonec mi to vše připadalo jako „mrtvý materiál“. Vždy potřebuji důvod, abych hrála jako herečka, a poté, co jsem si přečetla, že ona sama byla v mládí známá jako dobrá herečka, objevila jsem těžiště svého výkonu. Byla mladou dámou, která přesně věděla, jaká situace vyžaduje jakou roli a kdo se nakonec stane režisérem jednoho z nejvýznamnějších dvorů, „divadla Hofburg“. Pro mne je Marie Terezie někým, od koho se neočekávalo, že bude v centru dění, byla považována za herečku ve vedlejší roli. Nikdo by nepomyslel na to, že se nakonec stane vládkyní monarchie. Chtěla jsem vyjádřit její cestu, jak se z objektu stala subjektem.
Jakou pro Vás bylo zkušeností hrát s někým, komu jste nerozuměla?
To byla jediná věc, které jsem se před zahájením natáčení skutečně obávala. Jako pro herce je pro vás tou nejdůležitější věcí váš partner, ten vysílá tu hlavní energii. Když mu ale nerozumíte, jste sám a bez jakékoliv narážky, že máte hrát. Docela mě znervózňovalo podílet se na tomto velkém projektu, aniž bych mohla využít herecké pomůcky a nástroje. Vlastní natáčení však bylo opravdu překvapivé a taky znovu potvrdilo myšlenku lidství: nemusíme mluvit stejným jazykem, abychom si vzájemně rozuměli. Například s maďarskými herci to bylo poměrně snadné. Jejich jazyk má velmi podobnou melodii a intonaci jako němčina, takže jsem alespoň poznala, že dokončili větu. S českými herci to bylo mnohem těžší, ale za osm týdnů natáčení jsem si na to docela zvykla.
Zúčastnila byste se po této zkušenosti jiné podobně velké mezinárodní koprodukce?
Mezinárodní aspekt natáčení byl skutečně přínosný. Náhlá výměna jednotlivých národností před kamerou pod stejným vedením, možnost zblízka si všímat rozdílů i podobností, o to bych nechtěla přijít. Pokud se mě ptáte, jestli bych se v blízké budoucnosti zúčastnila natáčení historického filmu, pak bych asi chvilku s odpovědí váhala. Na začátku natáčení bylo v Kroměříži velmi chladno a těžké a velké kostýmy tehdy byly velmi příjemné, protože nám v nich bylo teplo. Ale po natáčení v Bratislavě, kdy bylo venku asi 35 °C, jsem se Vojtovi Kotkovi svěřila, že už se nemůžu dočkat, až nebudu muset tyto kostýmy a paruky nosit. Skutečně jsem je chtěla roztrhat a spálit. Ale celý projekt je ještě čerstvý a musím trochu vychladnout a odpočinout si. Teprve pak bych mohla na takovou otázku odpovědět.
Vzpomenete si na nějakou zvláštní zkušenost z natáčení, která pro Vás byla významná?
Byl to asi poslední den natáčení. Šlo o můj poslední záběr. Seděla jsem na nervózním koni s maďarskou korunou, která byla na moji hlavu moc velká, s příliš těžkým mečem v rukách, a musela jsem požehnat na všechny čtyři světové strany. Bylo to opravdu obtížné, nervy drásající a záběr se ne a ne podařit. Když jsme konečně skončili, náš první asistent mě zvedl z koně a já jsem okamžitě začala v jeho náručí plakat jako malé dítě. Tak se mi ulevilo, ale současně jsem byla ten den smutná, že je celé natáčení u konce.
Co na rolích historických postav považujete za nejzvláštnější?
To, že každý má svou vlastní představu a že na každé představě je něco pravdivé a správné. Hledám svůj vlastní příběh, pravdu a předkládám je divákům jako jednu z možností. Domnívám se, že můžete o věcech mluvit, pokud o nich důkladně přemýšlíte, a jenom tak se dostanete blízko pravdě.
Jak hodnotíte spolupráci s Vojtěchem Kotkem jako se svým hereckým manželem?
Vojta byl mým „partnerem ve zločinu“, bez něj bych se vážně zbláznila. Ke konci si myslím, že jsme měli skoro podobný vztah jako Marie Terezie a František Štěpán. Kryli jsme si záda a neustále jsme se rozesmávali. Co byste chtěli víc?
Nechala jste se inspirovat přístupem k hraní u herců z jiných zemí?
Každý herec má svou vlastní metodu. To nemá s národností nic společného. Pro mne je hraní řemeslným uměním. Někdo je více malířem, jiný je více sochařem. Pro Marii Terezii bylo velmi obtížné prosadit si své místo ve světě ovládaném muži.
Která vlastnost jí podle Vás pomohla, že nakonec dosáhla tak silného postavení? Plyne pro nás z toho nějaké poselství?
Neakceptovala tradici dvora a společnosti. Jelikož se sama nenechávala svázat pravidly světa mužů, mohla jednat rychle a impulzivně, zaslepila své mužské okolí neobvyklým přístupem k politice. Překonání překážek pokroku vyžaduje smělost a neobvyklý způsob myšlení. Domnívám se, že milovala moc, protože přesně věděla, jaké je to být bezmocný. V pozdějších letech ji toto lpění na moci izolovalo od jejího prostředí a od politické reality. Marie Terezie pro mě není typická hrdinská postava, především je to mladá žena čelící obtížným rozhodnutím. Pro mne je mnohem zajímavější tento pohled. Jak se dokázala stát tou panovnicí, o které jsme toho tolik slyšeli?