15. června 2015

Byl první březnový pátek. Sedmaosmdesátiletý pan Karel měl tento den v kalendáři zatrhnutý červeně. Nečekal žádnou slávu, to prostě jen aby nezapomněl. V posledních letech už za ním moc lidí nechodilo. Tahle návštěva se ohlásila dopředu, a tak na ni byl dobře připravený. Dokonce se dá říct, že se na ni těšil. Traduje se přece, že kominíci nosí do domu štěstí. To ale nebyl případ těch tří, kteří zazvonili u jeho dveří…

Na Boží hod velikonoční kolem šesté večer vzal Vláďa na procházku své dva psy. Mámě i své holce se ještě zmínil, že půjde na proutí, aby si mohl uplést karabáč. Domů už se ale psi vrátili sami. To bylo někdy v noci. Ráno zjistila Vladimírova matka, že syn není doma. A kolem čtvrté odpolední už to nevydržela a zavolala na policii. U Vládi totiž nebývalo zvykem, že by se beze slova vypařil a nedal o sobě vědět…

Možná šel do práce, možná do školy, možná jen vyběhl do trafiky pro noviny. Bylo pondělí 11. května a jeho osud se na několik sekund protnul s příběhem mladé dívky, a také s mužem, který ji ohrožoval. Tři lidé, kteří se neznali. Ranní ulicí se rozlehl zvuk, který tam nepatřil. Naléhavé volání o pomoc…