Ostrov

Snímek Ostrov je pátým filmem jihokorejského režiséra Kim Ki-duka. Tento tvůrce se řadí mezi nejosobitější a svou tvorbou nejvýlučnější osobnosti světové kinematografie (nikdy neprošel žádným klasickým filmovým vzděláním, je tedy samouk). Přesto se jeho snímky pravidelně zúčastňují prestižních světových festivalů, kde budí stejnou měrou nadšení jako znechucení. Již od debutu Krokodýl v roce 1996 pravidelně každým svým novým snímkem vzbuzuje prudké reakce diváků i kritiky, z nichž část ho považuje za výjimečný talent, který je schopný dotknout se obrazem těch nejnepřístupnějších zákoutí lidské duše, druzí za exhibicionistu, jehož největší ambicí je bez hlubšího smyslu šokovat. Je však neoddiskutovatelným faktem, že jeho snímky dosahují velké působivosti po obrazové stránce a že jeho výtvarné chápání světa je velmi originální a promyšlené. On sám sebe označuje jako tvůrce pocitového, který se nechává do značné míry ovládat sny a představami, vycházejícími z hlubin lidského podvědomí. Své snímky nazývá "semiabstrakcí", v níž se prolíná několik rovin, z nichž nejvýznamnější místo zaujímá právě obraz lidského nitra v jeho archetypální podobě, které v pravidelných intervalech vyvrhuje překvapivé obrazy, vyvolávající prvotní šok. Nicméně při druhém pohledu divák objevuje, že navenek brutální obrazy násilí a sexu v sobě skrývají poselství, promluvu o něm samém, o běsech, které většina z nás vytěsňuje do nejhlubších zákoutí naší duše, které ale stále jen dřímají a občas vyplynou na povrch v různých formách uvolňování negativní energie. Kim Ki-duk ve svých snímcích, plných básnických obrazů právě tento svět potlačených představ a snů odkrývá a je pravda, že tak činí velmi přímočaře.

Ostrov je nejlepším příkladem takovéhoto přístupu. Vypráví "příběh" němé dívky, která pracuje jako převoznice a jakási správkyně rozlehlého jezera, po kterém jsou rozesety malé, na pontonech plovoucí chatky, které si pronajímají především muži, aby v nich strávili týdny při rybaření a mnozí také při radovánkách s nájemnými děvčaty. Ostatně i sama hrdinka si přivydělává jako příležitostná prostitutka, ovšem ve skutečnosti je její úloha pro obyvatele tohoto vodního světě daleko důležitější. Na ní záleží, jestli budou osadníci zásobení proviantem, na ní záleží, jestli se dostanou tam kam potřebují a hlavně zpátky na pevninu. Dívka je vlastně jakousi "jezerní paní", napůl reálnou bytostí, napůl vodní vílou, která se v mžiku může změnit z křehké nymfy v krutou paní vod, mající moc nad životem i smrtí svých "poddaných". Této moci využívá a zneužívá podle své libosti, hnaná neustálou touhou po ovládnutí a zároveň po tom, být ovládána. Celý styl vyprávění se nese v pomalém básnivém rytmu, kdy děj plyne stejně zvolna jako voda v jezeře a přináší kromě drásavých obrazů lidského nitra i křehké, esteticky vytříbené záběry jezerního světa, který hraje barvami soumraku i svítání, slunečního jasu a deštivé šedi. Režisér přináší dráždivou podívanou, v níž lidé a příroda splývají v jakémsi zdánlivě klidném souzvuku klamavém jako vodní hladina, pod níž spí pohřbení mrtví. Jestli tvůrce šokuje nebo osloví, to už ale záleží na každém z nás.

Snímek získal několik ocenění na mezinárodních filmových festivalech, z nichž nejvýznamnější je cena Netpac na MFF v Benátkách v roce 2001.