Objektiv

Borneo: Turistická destinace budoucnosti

Borneo, třetí největší ostrov světa, obrovské teritorium desetkrát větší, než Česká republika, je bez debat turistickou destinací budoucnosti. Ekonomickým požehnáním pro celou Malajsii. A Indonésie bude svého souseda brzy následovat. Svět už je dneska takový – Everest je dnes jedním z nejnavštěvovanějších míst liduprázdného Tibetu, odlehlý Bhútán navyšuje počet přímých letů z Indie, maličký Laos přehodnocuje imigrační politiku, aby uchránil unikátní kulturu před hordami cizinců. A právě v těchto paradoxech vynikne bohatství, originalita i odlehlost tajuplného Bornea.

Stačí si jen vybrat a dotáhnout plán do konce. Je libo Kuching – město koček s dochovalými doky legendárního Jamesa Brooka (ten chlapík ve skutečnosti Borneo miloval, italský seriál Sandokan vám lhal a udělal z něj úhlavního nepřítele všeho malajského)? Záchranné stanice orangutanů, kde vám páni pralesa procházejí doslova za zadkem? Nebo národní park Bako, plný pythonů, smrtelně jedovatých čtyřhranek, či nevyzpytatelných mořských krokodýlů?

Všechno je možné. Po nespolehlivé řece Rajang (na příznivý vodní stav se nedá spolehnout ani v době, kdy má podle předpovědi pršet, pršet a pršet) dojedete za pět, za šest hodin ke kdysi obávaným Ibanům. Dodnes se říká, že nikdo nezná zdejší prales tak dobře, jako oni. Magičtí léčitelé i nezastavitelní bojovníci. Japonští vojáci z nich za války měli takovou hrůzu, že výsadek do džungle tu považovali za předem prohraný boj. A věděli proč. Když je Ibanové dopadli, usekli jim hlavu, vyudili ji a zavěsili u vchodu do svých dlouhých domů. V některých visí dodnes. Pravdou je, že tohle všechno probrázdí člověk za pár dnů a víc toho už v Sarawaku, nejbohatší malajské provinci, k vidění vlastně není.

Takže vzhůru do opačného extrému – do Sabahu. Naopak té provincie nejchudší. Nová ropná pole sice rychle tenhle ekonomický deficit stírají, ale pořád je to ráj jistého nepohodlí, které je třeba překonat. Třeba při výstupu na nejvyšší horu jihovýchodní Asie, majestátnou Mount Kinabalu (4095 m n. m.). Před lety v jejím granitovém kotli uvízli na několik dnů elitní britští výsadkáři při společném cvičení s malajskou armádou. Přitom ze začátku vše vypadá tak idylicky!

Nejprve dubové lesy, potom přijde na řadu rododendronový prales s půlmetrovými láčkovkami a nakonec větrem ošlehaná, zakrslá alpínská květena. A pak už jen lana a převalující se chuchvalce mraků. Výstup od chaty Laban Rata začíná ve tři hodiny ráno a vlastně je fajn, že je tma jak v ranci. Kolmé srázy kolem je lepší nevidět. S přibývající výškou řídne vzduch, kyslíku ubývá, každá zbytečná věta se vymstí. Na samém vrcholu, ještě za tmy, je tlačenice jak na tramvajovém ostrůvku – místa málo, lidí moc. Letos v lednu se odtud, právě v takové strkanici o lepší fotku, zřítila do bezedné propasti mladá Němka. Sestup už je idylou ve slunečném, bezvětrném ránu. A všechno pozpátku – alpíny, rododendrony, duby. Druhý i třetí den po výstupu chodí každý jak s železnými pruty v nohách…

Co jsou bolesti lehce namožených stehen proti hrůze, bolesti a ponížení, které musely prožívat více, než dva tisíce válečných, převážně australských zajatců v Sabahu na jaře r. 1945? Japonci je hnali z města Sandakan do Ranau, na úpatí Mt. Kinabalu. Suluské moře bylo plné spojeneckých lodí, transport po moři by byl riskantní. V džungli je kosily malárie, horečka dengue, kožní choroby, jedovatí hadi, hlad, dehydratace. Šest jich dokázalo během přesunů utéct. A z nich tři dokonce přežít. Pro ostatních osmatřicet, kteří se do Ranau na konci července 1945 dopotáceli, přichystali Japonci děsivý konec – všechny postříleli. Evropa tou dobou už slavila konec války. „Příliš zesláblí pro jakékoli další použití,“ napsali lakonicky císařští velitelé do depeše. Při poslechu místního průvodce se člověk s plným žaludkem, čistým trikem a dobrýma botama, cítí provinile…

I tady jsou doma – podle mě – ti vůbec nejslušnější a nejusměvavější lidé v celé Asii (jasně – Japonce, Vietnamce a Khméry mají v těsném závěsu). A mají smysl pro ten náš, černý humor. Třeba ve chvíli, kdy kvůli opožděné platbě mezi českou a malajskou bankou zůstanou peníze trčet kdesi na půli cesty, mezi oběma účty. Pro skupinu ufňukaných, rozmazlených Evropanů, za kterou jsem já po dva týdny zodpovědný, to znamená, že luxusní hotel v srdci pralesa je neubytuje. Storno. „Blbá situace, co?“ nadhodí mladý kormidelník na řece Kinabatangan. Za půl hodiny odjede zpět do pralesního hotelu bez nás. „No, už jsem zažil lepší,“ krčím rameny. „Máš ještě půl hodiny. Víš kolik věcí se na celým tomhle světě stane za půl hodiny?“ mhouří oči a labužnicky vyfukuje kouř z doutníku. Je to nakažlivé. Tuhle situaci neovlivním, neposunu ke změně, nezastavím. A tak rozebíráme všechno ostatní, jen ne zatoulané peníze. Pět minut před odjezdem, když už sbírám odvahu podepsat si pro tentokrát svůj průvodcovský ortel, zazvoní mi mobil. „Peníze dorazí ještě dnes, majitel resortu je ochoten vzít nás do večera na milost. Naloďte se.“ „Vidíš… tak sebou hněte,“ směje se kormidelník. A tak je to na Borneu se vším.

Míříme do Malajsie. Těšit se můžete na nádhernou přírodu. Jak říká autor reportáže David Jakš, tak tohle místo je doslova biologický ráj – žijí tu stovky druhů zvířat a tisíce druhů rostlin. Dokonce tu najdete i největší květinu na světě. Objektiv vás teď vezme napříč malajským státem Sabah. Od tropického oceánu vystoupáme až na nejvyšší horu jihovýchodní Asie.