Maroko: Moje první čtyři tisíce do nebe – Džabal Tubkal, 4 167 m n.m.
K třicítce jsem si věnovala dobrý dárek – začaly mě bavit hory. Do Maroka jsem proto odjížděla s jediným jasným plánem: vylézt na jeho nejvyšší bod ukrývající se v pohoří Vysokého Atlasu. A vzít kameru s sebou.
S další video výbavou to dělalo sedm kilo nadváhy. To člověka donutí si další položky v krosně pořádně promyslet. A to tak, že si už nevezme nic. Sedm dní v horách pak vegetuje v jednom triku, dvou funkčních mikinách a péřovce. K tomu každý den vypije pár skleniček přeslazeného čaje, sní hrst ořechů s medem, jedno jablko a k večeři tažín s kližkou. A je navíc šťastný.
Předposlední den treku nás na oběd pozvala trojice mladých z Casablancy. Měli jsme stejnou cestu, na horskou boudu pod Tubkal. Oni šli s mulou, průvodcem a kuchařem. Když zjistili, že my jsme jen dva a že nemáme ani mezka, ani průvodce, ani kuchaře, jen ty ořechy, nedali jinak a že s nimi musíme poobědvat. „My tu máme takové pořekadlo. Když je dost jídla pro jednoho, tak je dost jídla pro dva. Když je dost jídla pro dva tak je dost jídla pro čtyři. A tak se to dá násobit až do nekonečna.“, vysvětlila mi s úsměvem holčina a upravovala si přitom svůj šátek na hlavě. Štědrost místních Muslimů pak poznáváme každý další den.
Vylézt na Džabal Tubkal není zas až tak těžké, tedy alespoň v létě. V zimě, která ve Vysokém Atlasu oficiálně začíná 1. listopadu, to je horší. Vyvodila jsem si to alespoň z komentářů horalů a místních cestovních kanceláří, které výstup na Tubkal organizují pouze do konce října. Že v Maroku umí napadnout pořádně sníh jsem poprvé zjistila při rešerši na konci září v Praze. Podruhé, když jsem se prvního listopadu probudila do sněhové vánice na horské chatě pod Tubkalem. Ten den pro nás bylo nemožné se na vrchol dostat. Počkat den na lepší počasí mi připadalo snesitelnější, než to nyní vzdát a vrátit se zpět. Hory však dokáží být nevyzpytatelné…
Lucie Radová se rozhodla zdolat nejvyšší místo severní Afriky. A na zajímavý výstup nás vezme s sebou.
