Kdo se skrývá za životním vzorem

Nad starými fotografiemi stará paní vypráví o svém životní vzoru - tak, jak na to téma dnes, s odstupem dlouhých let, vzpomíná a jak jej hodnotí. Vzorem jí vždy byla její matka. Žena, která své děti milovala, uměla se o ně prakticky postarat a dokázala jim dát nejen vzdělání, ale především vztah k lidem. Vyrůstala v Sarajevu, kde žili lidé různých národností i vyznání. Maminka se všemi dobře vycházela a naučila to i ji. Díky tomu paní nikdy neměla problém v komunikaci s druhými. Snad i proto žije v pohodě i ve svém vysokém věku - myslí si, že totéž naučila i své děti, které se dodnes o ni starají.

Paní učitelka vysvětluje devíti - desítiletým žákům 4. třídy základní školy,co si představuje pod pojmem "životní vzor" a vyzve je, aby představy svého vzoru napsaly. Napsané texty se střídají s výpověďmi na kameru. Kluci si v tomto věku vybírají za vzor muže, děvčata ženu. Převažují vzory máma a táta, případně babička, teta.Děti o nich uvažují i jako o praktických vzorech - táta je stavbyvedoucí, máma umí všechno - například vyplnit složenky, táta je dobrý sportovec, máma umí být šťastná, má ráda zvířata. Dvě děti mají za vzor svou učitelku, dvě děti obdivují svého lékaře, trenéra. Jeden kluk chce být jako Galileo, protože miluje astronomii. Je tu ale i pět dětí, které si vybraly svůj vzor z médií - tlustá holka má jako idol Lucii Vondráčkovou - protože je hezká, hodná a umí všechno, kluci známého fotbalistu, automobilového závodníka, známého herce - i když zrovna hraje zloděje.

Na hudebním gymnáziu cvičí třináctileté děti za účasti pedagoga. Tyto děti už v době povinné školní docházky mají jasný životní cíl i profesní vzory - úspěšné muzikanty, kteří jim imponují tím, co umí. Jsou pro ně zcela konkrétními, živými vzory.

Na sportovním gymnáziu jsou už téměř dospělé děti. Jejich vzory jsou ještě zčásti rodinné, ale především profesní. Neobdivují hvězdy, oceňují ty, kteří dokáží pracovat.

Stanislav Gabčo, dvacetiletý chlapec, který nemá rodinu, vyrostl v ústavu a nyní žije v Domě na půli cesty u Brna. O nějakém životním vzoru nikdy neuvažoval, ale když se zamyslí, říká, že by to měl být člověk, který dokáže pro druhé něco udělat, vymyslet. Vzor je pro něj ideál kreativního přátelského a odpovědného člověka.

Psycholog Slavomil Hubálek je soudním znalcem při posuzování psychopatických a delikventních dětí. Tvrdí, že většině dětí, které se dostávají do vězení, chyběl od malička rodičovský vzor, autorita i mravní posuzování života. Doktor Hubálek je ale i pozorným otcem a snaží se svým dětem být i vzorem člověka, který dokáže nejen radit jako starší a zkušenější, ale dokáže i poslouchat a chápat jejich problémy.

Ve věznici jsou mladí kluci, kteří svůj vzor také hledali, někdy, z nedostatku možností dost zoufale. Pokud ho našli v partě, většinou je poslušnost vůči ní, nebo k jejímu vedoucímu, přivedla sem. Tady konečně svůj vzor objevili - paradoxně ve veliteli věznice. On konečně ví, jak s kluky jednat a má nad nimi moc, které nezneužívá. To klukům imponuje. Kdyby byli našli takový vzor

v tátovi nebo ve svém okolí, kdyby našli v dětství dobrou partu, možná by dnes nebyli zavření.

Tomáš Pojar a Jan Kamenický spojili svůj život se humanitární společností Člověk v tísni.Oba mladí muži vyrostli ve stejném oddíle Ligy lesní moudrosti . Honza byl Tomášovým rádcem, tedy jen o několik let starším vedoucím družiny. Po období nejútlejšího dětství, kdy jejich vzorem byl táta, si hledali vzory mezi svými staršími kamarády a zároveň se učili chování v partě dětí, která přijímala přirozené autority starších rádců. Oba dnes dokáží zvládnout práci s velkou skupinou lidí. Jejich spolupracovníci jsou stejně jako oni motivováni nikoli finanční odměnou, ale pocitem ze správnosti toho, co dělají. To je pomoc lidem v nouzi, v životní tísni, kterou si sami nezavinili. Lidem ve válkách a životních pohromách na celém světě.

Psycholog Slavomil Hubálek říká, že hledání pozitivního životního vzoru je tak staré, jako je lidstvo. Určité životní vzory se měnily, ale pro dítě a mladého člověka byl důležitý vždy vzor živého člověka z jeho okolí, i když ovlivnění mediálními vzory také hraje svou roli. Proto například jsou věčně znovu oživováni Tři mušketýři, kteří s heslem "jeden za všechny, všichni za jednoho" znovu a znovu, v různých variantách, jsou vzorem statečnosti, nebojácnosti, schopnosti pomoci spravedlivé věci. Mají humor a jsou to vlastně velmi akční hrdinové.

Dnešní média dodávají řadu vzorů, které zdaleka ne vždy jsou ideální. O tom, jaký je vliv těchto současných vzorů, ale lze vést diskusi. V dokumentu Ljuby Václavové se do debaty na téma životní vzor zapojí i dětský psycholog profesor Matějíček. Hledání dokumentaristky je sondou do významného, ale dnes jaksi málo frekventovaného tématu. Otázka po potřebě životního vzoru neústí do mentorské odpovědi, ale poukazuje na skrytá manka, která život v bohaté konzumní společnosti může při výchově vytvářet. A nabízí i dobré cesty.