Bratři Marxové trhají Verdiho na cucky. Klasická americká komedie.
Dále hrají: K. Carlisleová, A. Jones, W. Woolf King, M. Dumontová, S. Rumann a další. Režie: Sam Wood.
  • Vyrobeno 1935
  • Země původuSpojené státy americké
    • Černobíle
    • V původním znění s titulky

Bratři Marxové pocházeli z rodiny německých židovských přistěhovalců, která se usadila na newyorském Manhattanu. Zpočátku jich bylo pět - Chico (vl. jm. Leo; 1887-1961), Harpo (vl. jm. Adolph; 1888-1964), Groucho (vl. jm. Julius Henry; 1890-1977), Gummo (vl. jm. Milton; 1892-1977) a Zeppo (vl. jm. Herbert; 1901-1979). Od desátých let 20. století působili na vaudevillových scénách; nejdřív ovšem bez Herberta, který nahradil Miltona až v roce 1918. V roce 1924 už používali svá umělecká jména. S příchodem zvuku byli angažováni společností Paramount (už bez Miltona, jenž přestal se sourozenci vystupovat), pro kterou natočili pět veseloher, jež se tehdy do našich kin nedostaly - The Cocoanuts (1929, Kokosové ořechy; r. Joseph Santley, Robert Florey), Animal Crackers (1930, Lovci divoké zvěře; r. Victor Heerman), Monkey Business (1931, Opičárny; r. Norman Z. McLeod), Horse Feathers (1932, Koniny; r. Norman Z. McLeod) a Kachní polévka (1933, Duck Soup; r. Leo McCarey), která byla u nás uvedena až v roce 2002 v rámci Projektu 100. Ze svých úspěšných kabaretních čísel si přinesli zavedené masky. Chico byl vykutáleným žvanilem se svérázným italským přízvukem, nacpaný do sepraného saka, jehož hlavu zdobil charakteristický homolovitý klobouk, Harpo zase němým zlomyslníkem ve světlé (původně zrzavé) kudrnaté paruce, který ve svém objemném plášti skrýval všemožné rekvizity, včetně klaksonů a houkaček, jimiž se domlouval se svým okolím. Oba nejstarší bratři měli mimořádné hudební nadání; Chico hrál na klavír s nenapodobitelným prstokladem a Harpo, jak ostatně už jeho jméno napovídá, si nenechal ujít žádnou příležitost, aby zabrnkal na harfu. Duše bratrského týmu Groucho představoval uštěpačného, ješitného a nadmíru pohotového vtipálka s namalovaným knírem a nezbytným doutníkem. Nejmladší Zeppo vystupoval ve víceméně civilní podobě nastrojeného elegána. Jejich anarchistický smysl pro humor s řadou slovních hříček však poněkud předběhl svoji dobu a jejich filmy nebyly zdaleka tak úspěšné jako předtím divadelní vystoupení. V polovině třicátých let bratři přešli pod křídla společnosti MGM (už bez Zeppa), natočili dalších pět filmů, jež se od jejich předchozí tvorby liší větší scenáristickou propracovaností (ne vždy ku prospěchu věci) a přidáním banálního milostného motivu, který sloužil jako určitá divácká pojistka a současně i oddech v rychlopalném sledu jejich komických anabází. Byly to Noc v opeře (1935, A Night at the Opera; r. Sam Wood), Kobylkáři (1937, A Day at the Races; r. Sam Wood), At the Circus (1939, V cirkuse; r. Edward Buzzell), Go West (1940, Jdi na Západ; r. Edward Buzzell) a The Big Store (1941, Obchodní dům; r. Charles Riesner). Pro společnost RKO natočili v téže době ještě veselohru Room Service (1938, Obsluha na pokoj; r. William A. Seiter). Neodmyslitelnou součástí jejich filmů byla herečka Margaret Dumontová (1889-1965), většinou představující důstojné dámy ze společnosti, stávající se oblíbeným terčem především Grouchova ostrovtipu. Z výše uvedených filmů chyběla pouze ve čtyřech (Opičárny, Koniny, Obsluha na pokoj, Jdi na Západ). Po druhé světové válce bratři Marxové účinkovali už pouze ve dvou společných filmech Noc v Casablance (1946, A Night in Casablanca; r. Archie Mayo) a Šťastni v lásce (1949, Love Happy; r. David Miller), jež nedosahují úrovně jejich předešlé práce. Oba se před časem hrály v ČT. Jejich téměř kompletní společná tvorba (bez Šťastni v lásce) byla uvedena v rámci retrospektivy na MFF v Karlových Varech 1997. Česká televize připravila do Filmového klubu pět jejich filmů z období, kdy pracovali pro MGM (Noc v opeře, Kobylkáři, V cirkuse, Jdi na Západ, Obchodní dům). Všechny budou uvedeny s titulky.

První z nich Noc v opeře je dodnes považován za vrcholné dílo jejich tvorby (v roce 1993 byl zařazen do amerického Národního filmového registru). Bratři Marxové v něm devastují svět opery, obzvláště pak představení Verdiho Trubadúra. Scénář napsali zkušení autoři George S. Kaufman a Morrie Ryskind, kteří s Marxovými spolupracovali už dřív. Jeho části byly otestovány před živým publikem a dále vypilovány. Režie se ujal zkušený řemeslník Sam Wood (1883-1949), který je dnes víc připomínán pro své zuřivě antikomunistické postoje, než kvůli své tvorbě, ačkoliv má na svém kontě řadu nadprůměrných děl, z nichž (kromě dvou veseloher bratří Marxů) stojí za to připomenout např. filmovou verzi románu Jamese Hiltona Sbohem, pane profesore (1939), pozoruhodný přepis divadelní hry Thorntona Wildera Naše městečko (1940) či adaptaci Hemingwayova románu Komu zvoní hrana (1943).

Napište nám