29. října 2019

Začneme příběhem vozu, se kterým jel Ivan Mládek tábořit na Oravu ve své snad nejslavnější písničce Jožin z Bažin. Už tušíte, které auto to bylo? Samozřejmě Škoda 100, tedy stará dobrá stovečka, jak se nástupkyni kultovní tisícovky říkalo. Nicméně zpočátku budila mezi odborníky rozpaky kvůli motoru vzadu a pohonu na zadní kola. V době, kdy se po několikaletém vývoji rozjela její výroba, už totiž většina světových továren tohle řešení opouštěla a přecházela na zcela opačné. Nicméně běžným řidičům poněkud zastaralé pojetí nevadilo. Oceňovali dva zavazadlové prostory, jeden pod přední kapotou a druhý za zadními sedačkami. I to, že si vůz dokázal průměrně zručný motorista bez problémů opravit. Letos slaví oblíbená stovka šedesáté narozeniny. A při této příležitosti nám kolega Ivan Bareš připomene časy, kdy vládla na silnicích.

Podíleli se na tvorbě svatebního oznámení ikony popu Madonny. Jejich produkty si koupila dokonce i anglická královna Alžběta II. Jako jedni z mála v Evropě dodnes používají unikátní techniku hlubotisku a navíc patří v tomto oboru k nejlepším. Na strojích starých až sto let vznikají v malé obci Bříza třeba hlavičkové papíry se státním znakem pro naši vládu. Nebo prezidentské novoročenky, které putují do celého světa. S Adamem Řehákem, který tuto věhlasnou rodinnou tiskárnu řídí, si o její cestě na výsluní povídal Josef Kubeš.

Říkají mu Pan Zmrzlinka a jeho jméno se stalo v gastronomii pojmem. Za své mražené krémy získal na Prague Ice Cream Festivalu už třikrát titul Zlatý zmrzlinář. Devětatřicetiletý Jan Hochsteiger vymýšlí všechny recepty sám. Nepoužívá konzervanty, umělá barviva ani žádné stabilizátory. Pracuje výhradně s přírodními surovinami. Navíc jsou jeho produkty až na výjimky bezlepkové. A při jejich výrobě ctí tradiční postupy italských mistrů oboru. Jak se ze zeměměřiče stal král této ledové pochoutky, zjišťoval Tomáš Polák.

Co mají společného Rozmarýnek, Pohádkové dívánky nebo třeba Malý televizní kabaret. Samozřejmě Štěpánku Haničincovou, která je všechny moderovala a mnohé z nich i dramaturgovala. V sedmdesátých letech si bez jejího sametového hlasu a usměvavé tváře většina dětí neuměla představit nedělní ráno. Po absolvování obchodní akademie se přihlásila na DAMU. Jenže coby adeptka herectví moc úspěšná nebyla, takže vystudovala scenáristiku. I tak se ale nakonec jejím osudem stala obrazovka, kde zazářila. Letos uplynulo dvacet let od její tragické smrti a nejen proto si následující vzpomínku rozhodně zaslouží. Připravila ji pro vás Simona Oktábcová.