„Nemusela jsem nic předstírat a mít přitom masku dokonalé a krásné ženy. Mohla jsem být obyčejným a normálním člověkem se svými temnými, ale i světlými stránkami,“ říká o roli Zůzy Lucie Žáčková.
Když jste si poprvé přečetla scénář Jaroslava Žváčka, co jste si o své roli řekla a kdy přišel onen zlomový moment, kdy jste během čtení věděla, že ji vezmete?
U režiséra Prušinovského jsem ve filmu chtěla hrát ještě dříve, než jsem si scénář ke Kobrám a Užovkám vůbec přečetla. Pak přišlo období, kdy jsme měli čtené zkoušky, a já měla takový osobní problém a chtěla jsem z celého natáčení odejít. Tím zlomem pro mě bylo, když se pan režisér zachoval lidsky a řekl: „Neřeš to, co řešíš a pojď to natočit.“ A bylo to. Stačila jedna taková jednoduchá věta a já věděla, že to takhle chci.
Vaše postava Zůzy z Kober a Užovek je už od mateřské dovolené doma s dětmi, pracovat se jí moc nechce, a když dle slov manžela „zlobí“, zbije ji. Dovede si představit, co takovou letargii u ženy může zapříčinit a jak ji řešit?
Ano, to si dokážu představit. Vyrůstala jsem v prostředí, kde kolem mě byla spousta takových žen. Bylo to na sídlišti v Ostravě-Výškovicích. Myslím si, že z té letargie může ženu probudit pouze její vůle a uvědomění si toho, že ona sama musí něco změnit. Předobrazem pro roli byly právě ony ženy bez naděje na budoucnost, bez podpory svých manželů, partnerů a blízkých. Ženy, které jsou svým životem zdeptané a ocitly se v jakémsi prázdnu, které, bohužel, zaplňují ne zrovna úplně činnými aktivitami.
V ostravském divadle jste začínala s komediálními rolemi, přičemž jste o sobě říkala, že jste potřebovala být něčím zvláštní a ujíždět do extrémů. Také jste prohlásila, že jste byla v mládí malá holka ze sídliště, introvertní a s různými psychopatickými vlastnostmi. Čím je podle Vás postava Zůzy výjimečná a má také nějaké temné stránky?
Jako každý člověk má Zůza své temné stránky. Její postava pro mě byla výjimečná v tom, že jsem v její roli mohla být svobodná a nemusela jsem nic předstírat a mít přitom masku dokonalé a krásné ženy. Mohla jsem být obyčejným a normálním člověkem se svými temnými, ale i světlými stránkami. Zůzu vnímám hodně pozitivně. Tahle holka si myslím zaslouží mnoho dobrého.
V Kobrách a Užovkách je Vaším manželem Jan Hájek, který má stejně jako Vy Cenu Thálie pro herce do třiatřiceti let. Vnímáte s odstupem času nějak tahle ocenění a myslíte si, že Vám otevřely dveře ve Vaší další kariéře?
Mělo to své plusy i mínusy. Plusy v tom, že si mě zřejmě všimli někteří režiséři a další lidé z divadel z Prahy. Mínusy v tom, že mi to zamotalo hlavu a jako herečka jsem si myslela, že už nemusím nic dělat a všichni by ze mě měli padnout na zadek. Díky bohu jsem si byla nucená uvědomit, že ta práce neustále probíhá a že není všem dnům konec. Myslím, že režisér Prušinovský mě objevil díky tomu, že chodí do divadel, ve kterých hraju.
Když se vás jednou ptali, jaká byla cesta k divadlu, řekla jste, že jste v deváté třídě hrála na pískovišti před spolužáky agresivní etudu, v níž jste mlátila křečkem o zem a bavila se tím, že ostatní jsou v šoku. Jaká byla tedy cesta k filmu?
Takhle jsem si svoji cestu k divadlu v době, kdy jsem se takto vyjádřila, opravdu uvědomovala. Potom jsem si samozřejmě všimla, že tiše probíhala mnohem hezčí a podvědomě nějak zajímavější cesta. Co se týče filmu, tak nevím, jestli na ní vůbec jsem. Rozdíl mezi filmovým a divadelním herectvím neřeším. Stejně, jako se jinak hraje v Činoheráku, hraje se jinak v Národním divadle. U filmu, stejně jako na divadle to záleží na režisérovi, na roli a na okolnostech. Mám své osobní zážitky z natáčení, které bylo něčím úžasné. Jsem moc vděčná za určité scény, které jsem mohla natočit, například hasičský bál, kde jsem si připadala jako v americkém filmu.