Jaká byla Vaše spolupráce s Ondřejem Trojanem? Měl o filmové hudbě jasnou představu, nebo Vám nechal při komponování volný prostor?
Při práci na hudbě k filmu Želary jsem úzce spolupracoval s Ondřejem Trojanem a střihačem Vladimírem Barákem. Jejich společná a především celkem přesná představa o hudbě vykrystalizovala během stříhání filmu. Základním režisérovým přáním bylo hudbou sledovat duševní rozpoložení hlavních postav a nikoli vlastní dění na plátně. Snažil jsem se tedy o hudbu subjektivní.
Je známo že filmová hudba musí vzniknout ve velmi krátkém čase. Jako dlouho jste komponoval a jak dlouho nahrával hudbu k filmu Želary?
V první fázi práce jsem nabízel jednotlivé hudební motivy a dopracovával je podle režisérových představ. Dopracováním, načasováním a orchestrací schválených témat jsem pak strávil čtrnáct dnů. Nahrávání hudby probíhalo v Hudebním studiu Smečky za spolupráce dirigenta Mária Klemense, zkušeného matadora filmové hudby. Díky jeho obdivuhodným schopnostem a též díky profesionalitě všech zúčastněných hudebníků bylo 50 minut symfonické hudby natočeno za pouhé dva dny. Stejně dlouho jsme pak natočený materiál se zvukovým mistrem Jurajem Ďurovičem ve stejném studiu míchali.
Při poslechu soundtracku k filmu Želary zní z převážné většiny instrumentální skladby. Je zde však jedna píseň, která se z jinak orchestrálních skladeb poněkud vymyká...
Swingová píseň „The Moon“ je samostatnou kapitolou. Pro úvodní scénu filmu, ve které má z gramofonu znít autentická dobová hudba (rok 1942) jsme se rozhodli nepoužívat archivní zdroje, ale pokusit se vytvořit „umělou“ dobovou píseň. Protože jsou hlavní hrdinové filmu zapojeni do odbojové skupiny, zvolili jsme píseň americkou, tj. s textem v angličtině. Z důvodu relativního nedostatku anglických textařů v Praze jsem se nakonec rozhodl pokusit se otextovat si svou melodii sám. V obrazotvornosti byl mým pomocníkem Tomáš Belko, kolega ze skupiny Sto zvířat, v jazyce pak rodilí mluvčí Joseph Cahill a Ted Whang. Aranžmá písně se chopil zkušený jazzman Vít Fiala a nazpíval ji Petr Hanzlík, zpěvák skupiny The Swings, jehož podmanivý dobový přednes překlene rozdíl šedesáti let velmi snadno. Vít Fiala pro účely natáčení písně svolal skutečně zkušené jazzmany (např. Zdeněk Zdeněk, Václav Týfa, Miloš Bílek, Rostislav Fraš), takže jsme společně zažili milou jazzovou neděli ve studiu Smečky. Píseň jsme se poté s Ondřejem rozhodli zařadit i do závěrečných titulků filmu.
Cítíe se víc právníkem nebo hudebníkem?
Na otázku, zda se cítím víc právník nebo hudebník, není snadná odpověď. Ve chvíli, kdy pracuji v naší advokátní kanceláři, jsem rozhodně víc právník. Když rozdávám noty hráčům ve studiu, jsem víc hudebník. Zatím se snažím obě profese vhodně kombinovat a nepodlehnout schizofrenii; každá z nich ostatně zaměstnává jinou polovinu mozku. Pravda ovšem je, že práva jsem vystudoval na vysoké škole, zatímco v hudbě jsem samouk a znám svoje limity. Vzhledem k tomu, jak obrovskou duševní zainteresovanost komponování hudby vyžaduje, jsem celkem rád, že se mu můžu věnovat „jen“ příležitostně a ze zájmu a nikoli pro živobytí.
Jak odpočíváte?
Po práci v kanceláři rád odpočívám s hudbou a naopak po týdnech u klavíru (jako teď po práci na Želarech) odpočívám se smlouvami v kanceláři. Jinak rád odpočívám cestováním a systematickými návštěvami kina. Snažím se stále studovat možnosti spojení hudby s obrazem a filmové hudbě bych se proto rozhodně rád věnoval i dále.
Jaké jsou Vaše další hudbení plány?
V současné době pracuji průběžně na dvou kreslených večerníčcích pro Českou televizi. S kolegy ze skupiny Sto zvířat začínáme pracovat na novém repertoáru, abychom mohli v příštím roce zaznamenat zase další album pro příští generace. A kromě toho mám na podzim odevzdat do tisku skripta o autorském právu pro FAMU; to už jsme ale zpátky v druhé polovině mozku…
Připravila Pavlína Fechterová