Co se děje v maďarském filmu? V posledních letech se v našich kinech žádný neobjevil.
U nás ročně vznikne stejně jako u vás nějakých dvacet celovečerních filmů, ale je to trochu podvod, protože jen jeden, maximálně dva, jsou skutečně natočené na kinofilm. Zbytek se točí na video a produkce doufají, že později seženou peníze, aby snímek mohli překopírovat na filmový materiál, což se však často nezdaří. Ohledně filmu to v Maďarsku stojí za zlámanou grešli.
Natáčíte v Čechách už druhý film, za první, Pevnost, jste byl dokonce nominován na Českého lva. Máte nějaký hlubší vztah k české kinematografii? Sledujete ji?
Co se týče šedesátých a sedmdesátých let tak ano, ale v devadesátých létech vzájemná kulturní výměna značně polevila. Takže u nás skoro žádné české filmy v kinech nejsou. Ne proto, že by nebyly populární, ale není distributor, který by je dovezl, ani kina, kde by je promítali.
Mezi vaší a Aninou postavou panují na plátně zpočátku antipatie, které přerostou v lásku. Jak vaše setkání probíhalo ve skutečnosti?
Myslím, že i v reálu jsme dodrželi onen předpoklad, že se setkávají dva úplně cizí lidé, kteří si nemají co říct. Ostatně oba mluvíme jinou řečí. Anna navíc chtěla, abych se nesnažil mluvit česky, protože ji to rozptylovalo. Takže já jsem mlel text po svém, ona po svém, tudíž jsme si moc nerozuměli. Zpočátku jsme spolu mluvili jen to, co jsme měli ve scénáři. Řekl bych, že jsme to ale oba dělali tak trochu schválně, aby byl vývoj našeho vztahu na plátně přirozenější. (smích) Je to samozřejmě pitomost, ale tahle verze zní zajímavě, ne?
Želary jste natáčel v poměrně extrémních podmínkách, hlavně kvůli počasí. Dokážete říct, co pro vás bylo v průběhu natáčení nejnáročnější?
Určitě to čekání. Je opravdu otravné, ale patří ke každému filmu. Že je zima, mrzne, jsme unavení nevadí. Je to naše práce. Co opravdu mrzí, když se v takových podmínkách nepovede záběr a musíte ho opakovat. Ale jestli máte na mysli nějaké veselé historky z natáčení, tak vás zklamu. Nesbírám je.
Nechal jste se někdy zastupovat dublerem?
Ne, nedělám to doma, tak to přece nebudu chtít jinde. Vždyť je to pitomost. A mimochodem na výsledku je záskok vždycky poznat.
A nikdy vás nenapadlo, když jste třeba při natáčení riskoval zdraví, že by bylo lepší mít nějaké klidnější povolání?
Často v takových situacích přemýšlím o tom, proč jsem se dal vůbec na herectví. Asi jsem si myslel, že to bude taková prima flákárna, že budu jen tak parazitovat na společnosti a brát velké peníze. (smích)
A jaká je realita?
Téměř se to povedlo.
Připravila Jana Kobesová