Jak jsi se dostal k projektu Želary? Kdy jsi poprvé četl námět a proč jsi se rozhodl ho realizovat?
Byla to taková zvláštní peripetie: už kdysi dávno když Petr Jarchovský s Honzou Hřebejkem realizovali Šakalí léta, byli neustále pod tlakem skuhrání svého výkonného producenta Šolce, že ten projekt je hrozně drahý a natáčení je prodražený. Petr už tenhle psychický teror nechtěl snášet a zeptal se, jak pro „takovýho producenta“ vypadá „takovej optimální lacinej biograf“. A ten Šolc na to: „Dva lidi někde v horách, v chaloupce a maj se rádi.“ Tak šly roky a točili jsme Pelíšky; seděli jsme o pauze s Petrem Jarchovským a Petr do mě, jako už mockrát, vartoval, abych něco natočil jako režisér. Řekl jsem, že nemám žádné téma, ale kdyby měl nějakej silnej komorní příběh o dvou hercích… On úplně zajásal, že má takový komorní, dramatický příběh „o dvou lidech v chaloupce v horách, kteří se maj rádi“ a že by to byl hrozně levný film a úžasná látka, a že mi to dá přečíst. Tak jsem si přečetl novelu od Květy Legátové, tehdy to četlo jen pár lidí na Barrandově. A to byly Želary (na vysvětlenou: byla to novela, která vyšla o pár let později pod názvem Jozova Hanule, protože pod názvem Želary vyšly povídky Květy Legátové). Tak takhle jsem se k tomu dostal já. Řekl jsem, že to je pěkný, že na tom začnu pracovat a aby Petr napsal scénář. Tedy nejdřív jsem musel přesvědčit Barrandov, aby do toho šel s námi, ale to vlastně nebyl vůbec problém, protože ta látka se všem líbila. Když měl Petr hotovou první verzi, došlo mi, že nemám vizuální informace o tom, jak tam lidi vlastně žili, v jakém prostředí se tam pohybovali, jak vypadali. A tak jsme se za paní Legátovou vypravili do Brna. Ona kromě hezkého vyprávění vytáhla sedm dalších povídek, tak jsme si je přečetli a byli jsme úplně nadšený. Odnesli jsme to do nakladatelství Paseka a tam to vydali jako povídky Želary. My jsme z toho čerpali některé věci, které se v našem filmu objevují. Tím pádem se nám ten scénář trošku rozkošatěl. Natáčení bylo poměrně náročné až extrémní. Točili jsme se šestidenním nemluvnětem, ale taky s devadesátiletou paní Zitou Kabátovou. Točili jsme čtyři roční období, když bylo třeba 36 stupňů nebo taky mínus dvacet, kdy se nám lámal materiál v kameře a herci nám na place omrzali.
Jaké to bylo pro tebe, po takové dlouhé odmlce znovu režírovat?
Pro mě to byla výzva, látka se mi líbila a to hodně. Díky tomu, že realizace byla dost nesnadná a komplikovaná, bylo zajímavý neustále překonávat úskalí. Už jen ty obhlídky, kolik času jsme věnovali tomu najít filmové Želary, protože v Čechách už takové prostředí vůbec není. Tady nejsou záhumenky, malý políčka, krajina se tady změnila, zalesnila se borovicema a břízama. Až jsme to našli na Slovensku ve vesnici, která se jmenuje Zázrivá. Tam to všechno je. Za každou chalupou se pase kráva a ovce a záhumenky jsou tam všude. Malý políčka jsou roztroušený všude po kopcích…
Chalupy, které vidíme v Želarech jste tam postavili?
Chalupy pro naši filmovou potřebu, měly ten problém, že skoro u každé dřevěnice, která by nám vyhovovala, stojí jiný a novější barák. A když už jsme něco našli, tak na hrozně nepřístupných místech, kde jsme techniku, když zapršelo, nemohli vyvážet ani traktorem. Byly dny, kdy jsme kamery, lampy a všechny ty věci vyváželi nahoru za pomocí koňů, jako v devatenáctém století. Tři kilometry do kopce, abychom vůbec mohli točit.To vlastně pěkně tmelilo štáb a vůbec i místní lidi se štábem. Jak jsme se furt hrabali z místa na místo, nebylo nic divného, potkat třeba herce, jak s sebou táhne na plac stativ od lampy. Vůbec všechny profese, když bylo potřeba, za sebe zaskakovaly, dobrovolně, každý věděl, že na druhej den zase bude třeba potřebovat pomoc on.
Hlavní chalupu jsme se rozhodli postavit. K tomu nás inspiroval chlapík, který se nás ptal, jestli nechceme koupit chalupu. Ptali jsme jakou a on ukázal prstem za sebe na dvůr. Měl ji složenou, trámy očíslovaný. Ale tahle chaloupka nakonec nebyla dispozičně dobrá, potřebovali jsme jí udělat víc podle našich představ, víc na míru. Nakonec jsme opravdu rozebrali a koupili starou, rozpadlou chalupu a z jejích trámů se postavila maketa v reálné velikosti, kde žili naši dva hlavní hrdinové. Na místě, které nám přesně vyhovovalo, které komprimovalo s přírodou. Stavěli jsme i interiér, ale to jsme točili v ateliéru, protože chaloupky jsou vevnitř hodně malý, natáčet tam, by bylo nepraktické.
Svůj štáb jsi sestavil z lidí, které jsi znal jako producent?
Zejména. Ta skládanka se doplňuje. Samozřejmě nejdůležitější jsou autorské profese. Ty mají dál nějakou představu o složení svých štábů, což se snažím, je-li to možné, respektovat. Skládali jsme zejména mladý akční štáb, o kterém jsme věděli, že nebude dýchavičný, protože pro práci v horách byl potřeba docela velký fyzický fond.
Film Želary je mezinárodní projekt, jaké národnosti se potkají před kamerou?
Je mezinárodní, protože rozpočet se vyšplhal do výše, která by byla tady v Čechách neufinancovatelná. Proto jsme sháněli peníze i venku. Ve filmu hrají čeští, rakouští, slovenští herci a taky herec z Maďarska. Vlastně se nám podařilo oprášit Rakousko-Uherskou spolupráci. Taky Jan Tříska, který žije dlouhodobě v Americe a taky herec z Německa.
Film se odehrává za druhé světové války. Je pro příběh válka důležitá?
Válka je jenom rámec příběhu, sloužící k tomu, aby vůbec mohly nastat mezní situace, uvěřitelné bez složitě fabulovaných filmových náhod. Mezní situace, kdy člověk potřebuje změnit svoji identitu a začít úplně od nuly. To se může stát i dneska. Válka je pro příběh praktická a snadno uvěřitelná, ale válečný film to není.
Počítal jsi s obsazením Ani Geislerové, představitelky hlavní ženské role, od začátku?
Od první verze scénáře jsem pochopil, že hlavní postavou musí být vnitřně silná, zaťatá sveřepá mladá ženská. Do toho mi Aňa okamžitě zapadla svou paličatostí, tedy a samozřejmě svým bezprostředním hereckým talentem.
Hlavní mužskou roli hraje maďarský herec. Nenašel jsi v Čechách nebo na Slovensku vhodného představitele?
Byla to strašně strastiplná a dvouletá práce, prostě tady takový typ není.
Ve filmu se objevují herci, kteří dlouho nebyli na plátně, např. Svatopluk Beneš, Zita Kabátová Jaroslava Adamová či dokonce Iva Bittová a naopak hvězdy dneška jako Ivan Trojan, Jaroslav Dušek, Miroslav Donutil, jaký byl tvůj klíč pro jejich obsazení?
Já jsem moc nekalkuloval o tom, jestli herci zrovna teď hrají nebo nehrají. Někde mně bavilo stavět herce do protiúkolu, jako třeba Mirka Donutila, který ve filmech prakticky nikdy nevytvořil vyloženě kladnou figuru. Role faráře v Želarech je vlastně kladná postava a Donutil ji ztvárnil velice plasticky, nečernobíle. Jindy pro mě byla důležitá fyziognomie, například u postavy kterou hraje Jaroslava Adamová nebo Iva Bittová nebo brácha. No a u Duška mně zase bavila představa, že by si do třetice zahrál ve filmu učitele. Bavilo mně, že pro něj budeme muset najít nějakou novou, neokoukanou polohu, což, myslím, bavilo i Jardu. Obsazení Zity Kabátové a Svatopluka Beneše, to byla vlastně taková libůstka, která se přímo nabízela. Strašně mně potěšilo, když jsem se od nich dozvěděl, že přes tu spoustu filmových rolí, co mají za sebou, v Želarech hrají vůbec poprvé spolu v jednom filmu… Zkrátka u některých postav jsem se nebál riskovat a jindy jsem zase chtěl mít jistotu, že mám pevný bod, který mě nezklame. Potěšil mě v tomto směru Honza Tříska, když přijal ve filmu epizodní roli, do které jsem potřeboval najít starýho chlapa, kterýmu by divák uvěřil, že žije s velmi mladou ženou…
Jak se ti podařilo přesvědčit Ivu Bittovou?
Já jsem hlavně hledal typ, který by působil ve venkovském prostředí přirozeně a tuhle představu Iva úplně a beze zbytku naplňovala. Přemluvil jsem jí tak, že jsem jí dal přečíst scénář a jí se líbil...
Odkud jste čerpali nářečí, které ve filmu používáte?
S tím nářečím jsme dlouho s Petrem bojovali, jestli ano nebo ne. Mě lákalo to, že nářečí ještě víc zdůraznilo cizí a vzdálené prostředí, do kterého hlavní hrdinka přichází. Na nářečí jsem vlastně přišel přes hudbu. Ve filmu je venkovská svatba, kde místní tančí a zpívají. To byl problém, protože jsem potřeboval něco hodně syrového a odfolklorizovaného jak v hudbě, tak i v aranži tance… Želary jsou navíc vesnicí, kde se zastavil čas. A protože se film odehrává ve čtyřicátých letech minulého století, potřeboval jsem místní zvyky a tradice posunout ještě o nějaký kus zpátky. Po dlouhém hledání jsme narazili na soubor Grůnik z Ostravice. Oni právě dělají hudbu tak, aby zněla co nejvíc původně, jako na přelomu předminulého a minulého století. Stejně tak i tanec. No a nářečí jsme pak čerpali taky odtud, kde se mluví takzvaně šlonzácky. I když jsme si ho ve spolupráci s přáteli z Ostravice trochu zjednodušili, aby mu rozuměli i například patnáctiletí pražáci. Nakonec vzniklo svérázné „nářečí želarské“. Myslím ale, že to není zas až tak velký podvod, protože zrovna oblast Ostravice je křižovatka nářečí, kde i dvě vesnice, ležící od sebe pár kilometrů, mluví trochu jiným nářečím.
A jak to bylo u kostýmů?
Severní část Beskyd od Rožnova nahoru a pak na východ přes hranice se Slovenskem k Žilině a Malé Fatře tvoří jeden region s velmi podobnou architekturou dřevěnic, podobným dobovým oblečením, podobnou hudbou a tradicemi. Kostýmy jsou proto sesbíraný jak ze Slovenska, tak i z oblasti okolo Ostravice. Strašně jsme se báli, abychom náš filmový venkov nepřekrojovali. Želařské kostýmy, to je taková směs tradičního oblečení lidí na venkově a prosakujících vlivů z měst, jak to v té době opravdu bylo. Čerpali jsme hodně z dobových fotek a Katarina Bieliková si s tím dala obrovskou práci. Byl jsem s tím moc spokojen.
Proč jsi udělal tak dlouhou pauzu mezi tvým debutem a druhým filmem?
Ta pauza se tak trochu udělala sama. Já jsem za prvé neměl potřebu lidem něco sdělovat a za druhé jsem budoval svoji firmu Total HelpArt, která potřebuje neustále okopávat, zalévat, mulčovat a přihnojovat, což zabere hodně času.
Mám-li to trochu rozvést, tak tedy: po revoluci jsem byl spokojen, s tím co se stalo, tedy, že šli komunisti konečně od válu, že moje děti vyrůstají do něčeho jiného, než v čem jsem vyrůstal já. V režisérské formě jsem se udržoval realizací menších věcí, zejména s Divadlem Sklep… To bylo období, kdy tady v Praze nebylo dobré produkční zázemí. Kam se člověk podíval, podmínky pro tvořivou práci byly strašný. Já jsem měl touhu postavit si vlastní zázemí, vlastní produkci a dělat věci nějak jinak, ve větší pohodě, bez stresů, bez lidí, který koukaj pořád na hodinky.
Brzy se však ukázalo, že soukromou produkci jeden režisér neuživí, protože produkce stíhá udělat práce daleko víc a na to, aby se uživila potřebuje mít víc projektů, což mně nutilo čím dál víc do role manažera, takže jsme hledali a vymýšleli projekty i pro jiné režiséry a to mě čím dál tím víc pohlcovalo. Producentská práce mě začala bavit. Snažím se ji dělat tvořivě, což myslím režiséři, se kterými spolupracujeme, umějí ocenit. Nakonec jsme se prokousali až k celovečerním filmům, jejichž výsledky myslím mluví za sebe samy. A mě úspěchy naší práce a našich filmů uspokojují,
takže bych u toho producentování chtěl ještě nějaký ten pátek zůstat.
Jak se u tebe vlastně při Želarech kloubila práce producenta a režiséra?
Bylo to občas trochu těžký. Zvlášť když nám třeba nepřálo počasí a nedařilo se nám realizovat věci, který jsme udělat potřebovali. Museli jsme improvizovat a chyběly nám najednou natáčecí dny a stávaly se nám věci, který natáčení prodražují. Materiálu se vytočilo víc než jsme původně kalkulovali. Doprava byla hrozně komplikovaná, protože jsme velký kus filmu točili mimo léto a herci neustále pendlovali mezi placem a svýma závazkama, který měli v divadlech po celý Evropě. To všechno lezlo do peněz…
Kdy pro tebe byly hory nejkrásnější?
Hory byly nejkrásnější, když mě nezlobily. Hory jsou strašně proměnlivý. Už při obhlídkách, když jsme našli a nafotili něco, co se nám líbilo, tak za pár dní to něco vypadalo úplně jinak. Přijeli jsme to něco natočit, ale v jiným počasí a to něco je najednou všední, ale podíváš se vedle a tam je naprosto úžasný jiný něco. Tohle nás vedlo k různým improvizacím, podle toho jaké bylo počasí, přírodní podmínky. Museli jsme se přírodě a prostředí hodně přizpůsobovat.
Dovedl by sis představit, že bys žil na venkově?
Žít na venkově bych asi neuměl a asi ani nechtěl. Mně by tam za chvilku zachvátila depka. Ten řád ročních období a zavíracích hodin v hospodě a všech těchto věcí, to by mě za chvilku ubilo.
Jaké publikum chceš oslovit?
Chci oslovit všechny lidi na zeměkouli! Náš film je krutej, krásnej, jímavej a drsnej a především, doufám, že pravdivej a upřímnej. Snažil jsem se ho natočit prostě, neokázale, nepomáhat si filmovejma berličkama, ale zároveň vytvářet co největší prostor pro herce, aby jednotlivé scény bylo možné točit v reálném čase, aby herci mohli hrát na sebe, aby mohly emoce fungovat přirozeně. Abychom emoce nevytvářeli uměle nějakýma nájezdama na detaily herců, umělýma slzama nebo pompézníma zdvihama kamery z jeřábu do přírody.
Ta příroda byla jednou z věcí, kterou jsem se zuby nehty snažil nenechat strhnout. Chtěl jsem jenom konstatovat, že je.
S přírodou jsme vůbec bojovali. Kupříkladu poslední natáčecí den jsme potřebovali točit pod mrakem, ale bylo úplně vymetený nebe. Tak jsme šoupali s natáčením. Nejdřív jsme točili od pěti hodin od rána, abychom využili tu chvíli, než zpoza horizontu slunce vyleze a když pak sluníčko vylezlo, tak jsme si zkrátka udělali pauzu. Šli jsme na hotel a v pět jsme se vrátili na plac. Pořád bylo vymetený nebe. Nazkoušeli jsme do foroty zbývající záběry, postavili jsme kamery a ulehli jsme ve filmový dekoraci a čekali až budeme moc dál točit. A někdy kolem šestý se objevil na horizontu obrovský mrak. Zvolna se sunul směrem k nám. Kolem osmý hodiny mrak sluníčko dojel. To byl signál k nesmírnému pracovnímu nasazení. Narychlo jsme natočili jednu scénu na tři kamery. Když jsme začali kamery přestavovat, že tu scénu sjedeme ještě jednou, spustilo se krupobití. Všude bylo během pár vteřin bílo. Klidně bychom mohli v tu chvíli točit zimní scény. Krajina byla úplně bílá od krup. No a tak skončil náš poslední natáčecí den. Hory se s námi loučily. Takhle plakaly a my s nimi…
Ve filmu je hodně mrtvých a zraněných, to jste čerpali z předlohy nebo naopak jste něco potlačili?
Předloha Květy Legátové je hodně naturalistická. Odmyslí-li si čtenář literání slovesnost, zůstane velmi drsná slupka. Ale na drsné slupce jsme se nepásli, respektive jsme ty drsný věci nepatetizovali. Snažili jsme se jen konstatovat přirozený fakt nelehkého života a absurdního konce v době a prostředí, kdy se náš příběh odehrává. No a pod tou drsnou slupkou se samozřejmě ukrývá i kus romantiky v milostném vztahu hlavních hrdinů…
Poprvé jsi režíroval svého bratra, jaká to byla práce?
Krásná, brácha je v úžasný formě a obrazy, který s Aňou vytvořil... Pár, co představovali, je oba bavil, až jsme si říkali, že je škoda, že mají spolu jen tak málo natáčecích dnů. Bavilo by mě dělat film, kde oni dva by hráli třeba gangstery, to by jim, myslím, šlo pěkně…
Připravila Pavlína Fechterová