Tvůj filmový partner je maďarský herec - György Cserhalmi. Komunikovali jste spolu?
Komunikovali. Herecky. Já s tímhle nemám problém, dokonce mi nevadí hrát v cizím jazyce, který neovládám, učím se to jenom foneticky, ale člověk ví co říká, jen to má jiný zvuk, ale obsah je stejný. U něj mi to nevadilo, já věděla co mi říká a viděla jsem jak se tváří. Nedávno jsem četla, že lidi používají k dorozumění především řeč a modulace hlasu. Ale stejně podvědomě nejvíc vnímáme řeč těla, pohyby rukou a pozice nohou, gesta. Lidi si nejvíc všímají řeči, protože se nejvíc používá, ale vnímat ještě pořád umíme i jinak… jako zvířata.
Ale jak jste překonávali jazykovou bariéru?
Když se soustředil na český jazyk, tak měl v očích paniku a mrtvo, ale když říkal věty v maďarštině v tu chvíli se mu oči rozsvítily a byl jistější. Proto jsem sama prosazovala, ať mluví radši maďarsky, protože kontakt očí byl v tu chvíli úplně v pořádku a já nic víc nepotřebuju od partnera, jen když si oči rozumí, to stačí.
Vyvíjel se Váš vztah při natáčení? Film se točil na jaře, v létě, v zimě, na podzim…
Náš vztah se vlastně nijak nevyvíjel. Často jsem si říkala, jak je úžasný, že jsme se znali jenom „jako filmové postavy“. Ačkoliv jsme se neviděli např. půl roku nebo třeba tři měsíce mezi natáčením, tak jsme si na place řekli ahoj, jak bylo a nebyl problém okamžitě zase vstoupit, navázat v rolích na to, co bylo před tím. Někdy jsem se tomu smála, že vlastně vedle sebe stojíme už skoro čtvrt roku na place a vůbec spolu nemluvíme, a jakmile se řekne akce, tak se na sebe vrhnem a jsme schopný se líbat a dotýkat úplně bez problému. Zůstali jsme pro sebe postavami z filmu... Prostě to fungovalo, no!
Ve filmu hraješ zdravotní sestru, která má ambice být lékařkou. Byla ti tato profese blízká? Jak ti bylo v pozici zdravotní sestry v první části filmu?
Myslím, že to právě herce strašně baví, že to je právě to „hraní si“, jako když si děti hrajou na doktora a nebo na princeznu. K tomu patří kostým a věci z vnějšku za tebe udělají, že jsi prostě sestřička. Najednou ti nepřijde divný pořvávat na někoho: „Pane Kukalík jak jste se vyspal?“ nebo „Tak co, jaká byla dnes stolice?“ (smích). Líbilo se mi to, taky když mě paní doktorka učila chirurgický steh na sešívání ran. Při jedné scéně jsme na place měli malý - asi týdenní - miminko. Byla jsem trošku po noci unavená a první záběr co jsme točili, byl právě s miminkem. Bylo úplně malinký a namazaný bílkama a krví, aby vypadalo čerstvě narozený a já jsem ho omývala a strašně jsem se bála, že mi někam vyklouzne nebo spadne (smích). Ale musela jsem předstírat, že to úplně suverénně zvládám. To mě bavilo, protože to je to „hraní si“.
Ve filmu jsi městská dívka, emancipovaná. Ve městě je ti dobře a najednou se ocitneš v Želarech. Jaká byla pro tebe osobně proměna ve filmu? A jak to máš ty ve svém životě? Jsi spíš městský člověk nebo máš ráda venkov?
Myslím si, že to není příběh o tom, že jde někdo z města na vesnici. Pro mě je podstatné, že ta holka něco najednou musí, někde musí být, někde musí zůstat, něco jí tam drží a musí si uvědomit věci, který se odehrály a pořád zůstat při vědomí, soustředit se na to co se stalo a do toho všeho musí přijmout to neuvěřitelný okolí. Ale pro mě ten problém není až tak v tom, že musí být v chalupě, na vesnici, zavřená, ale že vůbec něco MUSÍ, že tam musí zůstat, být s tím chlapem, být v tom domě, vdát se a poslouchat, a přitom to není její přirozenost. A sžívání se s chalupou a přírodou? Když se na to koukám teď, tak je to zábavný. Myslím si ale, že to obnáší spoustu jiných záležitostí, drobností, který v tom filmu nejsou, na který by člověk přišel, kdyby se mu něco takového opravdu přihodilo. Musí to mít hrozně moc malinkých detailů, který si člověk vůbec neuvědomuje. A já a příroda? Myslím, že bych s tím problém neměla, do teď nemáme na chalupě koupelnu ani záchod. A kytky umím, zvířata a stromy taky.
Jak se ti pracovalo s tím motivem vzdoru, který je z tebe ve filmu cítit? Např. k hlavnímu hrdinovi Jozovi. Kde jsi ho hledala?
Zas až tak úplně daleko jsem chodit nemusela, protože si dobře pamatuju, že když jsem byla malá, tak jsem byla tak vzteklá, že jsem se často i dusila, že mi pak někdo musel dát herdu, protože jsem byla příšerně vzpupná a plná vzdoru. Myslím si, že někde to je i ve mně, ale v téhle holce se to ještě kombinuje s rozumem, což mně trošku chybí. Já jsem jaksi trochu impulzivní, kdežto ona je určitě zorganizovanější. Ale ono to občas bylo i tak, že Ondřej řval:“ Víc to obočí, víc to obočí! Míň, míň ty nozdry!“ Někdy to byla animace.
U Ondřeje Trojana jsi debutovala ve filmu Pějme píseň dohola. Od té doby uplynulo víc než deset let. Jaké to bylo znovu pracovat s Ondřejem?
Mám pocit, že jsem s ním vlastně pracovala poprvé. Když jsem s ním točila tehdy, tak jsem byla úplně malá a ani jsem moc nepracovala, spíš exhibovala. A přišlo mi, že ta postava jsem já, že si mě vybrali a jsou zvědaví na mě. Neměla jsem pocit, že pracuju. Byli jsme zkrátka všichni malí a zvědaví. Nepamatuju si moc momenty na place ani tu práci, ale spíš příhody: jak jsme v noci utíkali se koupat, kupovali láhev šampaňského a tak dále. Byl to spíš tábor, takový dokument z tábora.Vlastně jsem ten film viděla jen jednou a pamatuju si z něho strašně málo. Teď mi nedávno Ondřej vyprávěl, protože já si nic nepamatuju, mám totiž hrozně špatnou paměť, jak jsem přišla na konkurz a jediný co jsem tam dělala bylo to, že jsem byla drzá. Požádal mě, ať se kývu, že mám být Tráva a já jsem řekla „ne“ a on říkal: „Ale vo tom ten film je, tak to udělej!“ Ale já to dělat nechtěla. Takže mě absolutně vyškrtl, že jsem drzej fakan a pak si teprve zpětně uvědomil, že právě to zapadá do postavy. A roli jsem dostala…
Hlavní postava v Želarech Eliška/Hana ti byla „šitá na míru“ od začátku…
Já si ale nemyslím, že tohle je případ toho, že by mi role byla psaná na tělo. Ve chvíli kdy se četla kniha, tak myšlenka padla na mě, ale to není role psaná pro mě.To už by se musela psát s myšlenkou na mě.
Ale Ondřej Trojan tě přeci v roli od počátku viděl…
Měl mě dosazenou od začátku do postavy Hany, ale když se píše role člověku na tělo, tak to vypadá jinak. To je úplně jiná disciplína a to bych chtěla jednou zažít. To byla pro mě asi Jízda.
Když psal Petr Jarchovský scénář, scházeli jste se? Komunikoval s tebou?
Sešli jsme se párkrát s Ondřejem i s Petrem. Na takovou první serioznější schůzku nad scénářem jsem přišla bez poznámek a celkově dost nepřipravená. Určitě se lekli jestli se mnou neprohloupili. Scénář se od toho prvního dost změnil. K lepšímu.
Jak jsi vnímala změnu vizáže? Oblékat se do šátků a zástěr…
Nedokázala jsem si sebe představit v kroji, připadala jsem si hrozně směšně, ale nakonec svatební kostým mám ve filmu skoro nejradši. Ostatní šaty, které se ve filmu objeví - nesnáším, protože jsem s nima strávila rok a už mě všechny rozčilovaly. Ty byly moc široký a ty moc krátký a ty zas měly zip a nebo pásek, prostě všechno mi vadilo, protože jsem v nich strávila moc času, ale s tím se holt člověk musí smířit.
Natáčení bylo velmi náročné. Jaké roční období bylo nejsložitější pro tebe?
Pro mě žádný nebylo nejhorší, pro mě bylo všechno nejhezčí. Bylo to krásný natáčení! Ale největší krizovka, tak to byla zima, ale ne tím že by byla zima, nebo že by mi byla zima, ale tím že se nějak nemohla sejít moje představa s tím co jsme točili. Ale jinak co se týče náročnosti, tak asi nejtěžší byly jízdy na tom šíleném kočáře, to bylo trápení, že jsem si už málem opravdu řekla o kaskadérku, ač to vypadá úplně banálně. Měli jsme úplně nemožný vozejček a nespolupracujícího koně a Maďar to taky moc neovládal, tak tam bylo pár takovejch krizovejch situací, že pro mě sednout si na ten vozejk bylo trauma, to jsem neměla ráda. A pak jsem neměla ráda to běhání v dešti. I když jsem to nakonec ráda měla, protože jsem pak byla pro celý štáb taková hrdinka a všichni nedělali nic jiného, než že se o mě starali Ten mi nosil grog a ten teplý ponožky. To se mi líbilo.
Kdy byly hory nejkrásnější?
Nejhezčí to bylo začátkem léta, konec května, červen. To byla nádhera ráno vstát. Pamatuju si, že když jsem se „v Želarech“ poprvé probudila, měla jsem volno. Ten den jsem šla do lesa a tam byly houby a jahody, lilie horská, což je taková vzácnost, to se nikde nevidí. Tak jsem si tam trhala kytice a houby a pak jsem si to snesla dolu do hotelu a tam mi ty houby uvařili. To byl ráj! Já už ten kraj znám, točila jsem tam Kuře Melancholik, takže jsem tam měla svoje místa, svoje bystřinky a tůňky.
Jak vypadal natáčecí den na Želarech?
Vstali jsme, vyčistili si zuby, Dopitová (Jana Dopitová - maskérka) mě nalíčila, od rána se mi pořád někdo posmíval, myslím že nejvíc konkrétně Ondřej Trojan, pořád a za všechno. Pak se točilo a točilo a do toho se polehávalo a pokuřovalo. No byla to hrozná pohoda. Večer se zase všichni vrátili na hotel, dali si povinnou spršku a zasedli do kuřárny, my jsme tomu říkali akvarium, taková prosklená místnost. Hotel měl velkou restauraci ale jenom v akvariu byla kuřárna a nakonec i ti nekuřáci šli do kuřárny, protože seděli sami v křesílkách za sklem a byli tam izolovaný. Z dálky to vypadalo, že je tam zapařený sklo, jak se tam hulilo. Tam se sedělo a sedělo,všichni se dobře bavili, pak přišel Ondřej, řekl že jsme nudný a že bychom měli hrát nějaký hry, všichni okamžitě znervózněli, že se špatně baví a začali hrát organizovaný hry a v tu chvíli Ondřej řekl, že se nudí a šel spát. A my jsme tam pak zoufale dohrávali ty hry na filmy.
No a pak se sedělo do rána a ráno se zas dala ta povinná sprška a šlo se do práce a tak to šlo pořád do kola. Ale to samozřejmě není pravda, to co jsem říkala, my jsme byli tým profesionálů. Já si jenom vymýšlím.
Ve filmu hraje spoustu herců. Od těch nejstarších, Svatopluk Beneš a Zita Kabátová, po hvězdy jako Jaroslav Dušek a Miroslav Donutil, přes herce, kteří se po dlouhé době zase vrátili do filmu, jako třeba Iva Bittová. Kdo pro tebe byl přínosem, kdo tě inspiroval nebo kdo tě potěšil?
Nejvíc Iva Bittová. Ale já jsem vlastně spíš pozorovatel, než zapojovač, radši lidi pozoruju a nejsem moc kontaktní, ale s Ivou jsme si párkrát povídaly a vždycky to bylo příjemný. Překvapila mě, jak je neuvěřitelně miloučká, taková holčička a mě bavilo se na ní jenom dívat a poslouchat. Pak mám ráda paní Adamovou, protože si jí pamatuju už jako dítě. Ona mě zná právě jako sveřepý vzteklý dítě. Je kamarádka s mojí babičkou a ta mi jednou vyprávěla, že jsme jeli po Karlově mostě a setkali jsme se tam. Já jsem se právě zmítala, protože jsem chtěla jít pěšky. Paní Adamová říkala, že se jí líbím, protože jsem takový vzpurný dítě, takový bojovník. Je to vlastně srandovní, že se setkáváme na filmu, kde já jsem takový bojovník a ona ta, která to pozná. Baví mě, protože si myslím, že je to ještě mnohem větší vichřice než ty moje vánky.
A z mužských kolegů?
Ivánek Trojan, to mě mrzelo, že jsme měli tak málo scén, užívali jsme si tu naší „pornoscénku“, byla mimochodem docela těžká. Mě nabíjí jak Ivan pracuje, on je strašně pečlivý. Já mám někdy potřebu působit, že všechno vím, tak se mnohdy na věci ani neptám a doufám, že to nějak pochopím nebo vypozoruji z toho co se bude dít okolo mě. Ivan se ptá na všechno, na takový drobnosti, všechno si připraví a chce vědět a to je hrozně hezký. Já to pozorovala, na co on se ptá a i já jsem z toho pochopila spoustu věcí. Maďar mě bavil strašně a dokonce musím říct, že jsem ho možná trochu podcenila. Někdy mě rozčiloval, že je tak svérázný, každý jetí dělá nějak jinak, což mě sice nevadilo, ale když mi zasahoval do mých prostorů, tím že najednou měl pocit, že jako postava by mě měl obejmout a já jsem na to vůbec nebyla připravená, protože moje postava to nechtěla… tak to jsem na něj třeba byla i naštvaná. Ale když jsem se na něj teď dívala, na postsynchronech, tak jsem se do něj úplně zamilovala, protože je úžasný!
Jakou metodou s tebou Ondřej pracoval? Je to autoritativní režisér?
Já jsem mu před natáčením neprozřetelně prozradila, že mě nesmí moc chválit, že ve chvíli kdy mě někdo pochválí, tak jsem uspokojená a mám pocit, že už jsem to udělala a že to bylo dobrý. On si to tak nějak hodně zapamatoval a celou dobu mě trápil, posmíval se mi a vůbec mě nepodporoval, ale myslel to dobře. Byla to jen taková metoda. Když jsme natočili nějaký záběr, z kterého jsem měla pocit, že jsem odvedla dobrou práci tak za monitorem se ozvalo: „Tak já si to tady ňák načmuchnu…no..no no dobře no. Hele, na to naše natáčení to stačí!“. Taky to byly režijní připomínky: „Hele můžeš tam klopejtnout a nebo co to vobočejčko, co? A že by jsme to čelejčko ještě nakrabatili, co?“
Ve filmu tvoje postava změnila úplně identitu, napadlo tě někdy, že i ty bys chtěla změnit identitu?
Já si neumím představit, že bych něco měla předělávat, nebo chtěla předělávat, to asi ne. Ale chtělo by to volitelný programy, kdy by se člověk mohl přepínat do někoho jiného. To bych dělala pořád. Jezdila bych bez sebe na dovolenou.. Změnu identity dělají většinou lidi, který mají špatný svědomí a to já nemám.
Připravila Pavlína Fechterová