Rozhovor s režisérem Davidem Čálkem
V jaké fázi jste se dostal k projektu Cesta vzhůru a v čem Vás téma zaujalo?
K filmu Cesta vzhůru jsem se dostal ve druhé půlce časosběrného natáčení, ve fázi poslední Radkovy operace, po níž se již začal připravovat na expedici K2. Popravdě řečeno, zaujal mě na tom celém sen každého kluka, podívat na střechu. V Radkově případě na střechu světa. Filmařsky mě v první chvíli oslovilo, jak šel Radek tvrdě za svým snem a nesklonil se ani před dvěma léty utrpení, když mu řezali jeden článek prstů u nohy za druhým a i s tímto handicapem se vydal na úbočí nejtěžší hory světa.
Co se týká konceptu, natáčení bylo složitější. Nejprve na mě Radek působil jako neuvěřitelně komunikativní a pro filmaře ideální hlavní postava, která cítí kameru, dokáže být showman a být na plátně zábavný a vtipný. To fungovalo, dokud jsme se bavili o Radkových úspěších, cílech a snech. Ale jakmile jsem otevřel skříň s prvním kostlivcem, vypadla na mě celá kostnice a otevřel se přede mnou jiný Radek. Radek introvertní, který svým vtipným vystupováním skrývá vnitřní křehkost, strach, úzkost, zranitelnost. Radek, který mi byl popravdě mnohem sympatičtější než ten první superhrdina, protože tohle je postava, v níž každý divák pozná i kus sám sebe. Tím víc pak můžeme docenit, co Radek ve skutečnosti dokázal, nejen v horách, ale také v životě. Proto se náš film měl původně jmenovat „15 hora Radka Jaroše“. Osmitisícovek je čtrnáct, ale on prostě dokázal ještě něco víc v osobním životě.
Váš film Pirátské sítě (2014) se odehrává v Africe u somálských břehů. Snímek o Radkovi Jarošovi je podobnou cestovatelskou lahůdkou, jak se točilo na bájné K2 v nepředstavitelné nadmořské výšce?
Náš tým byl pro mě skvělý v tom, že každý měl nahoře těžké chvilky, ale nikdo s tím neotravoval ostatní. Když měl někdo problém, prostě ráno nepřišel na snídani a já jsem věděl, že jeden den bude němý, ale už po obědě se náš zvukař Ludvík Bohadlo objevil v plné formě a prohlásil: „Tak jsem se pěkně vyzvracel a můžeme dál“.
Hory jsou krásné v tom, že nás nechávají procházet zkouškami, které naše děti znají už jen z počítačových her a fantasy literatury. Tam to samé prostě za měsíc zažijete v reálu. Myslím si, že to je ten hlavní důvod, proč Radek do hor jezdí znova i bez prstů. To se prostě dá zažít už jen na málo místech na zemi.
Horolezci a filmaři mají to velké štěstí, že mohou dýchat vzduch, který okolo vás vane, když vám jde o život a ještě to pak ukázat ostatním. A to si pak života a běžných věcí prostě jinak vážíte… To platí pro filmy, které jsme točili s Radimem Špačkem v Afghánistánu, s Janou Hradílkovou v Grozném v Čečně, s Alicí Nellis, když jsme plavali s velrybami na Silverbanku nebo již zmiňovaný projekt se somálskými piráty. Vidím to tak, že život nabízí mnoho a je jen na nás, jestli se po tom natáhneme, nebo zůstaneme sedět.
Co bylo na natáčení nejtěžší nebo naopak co Vás potěšilo?
Určitě pro mě nebylo nejtěžší držet s Radkem krok do prvního výškového tábora. Rozhodně se to nedá srovnat s tím, jak bylo těžké dostat se trochu Radkovi pod kůži, aby ho to samotného nebolelo a byl s tím v pohodě. Příjemně mě překvapilo, že to po první projekci unesl, vzal a nechtěl nic ze své linky vystřihávat a měnit. Nakonec je to přece jen tvrdý chlap.
Radek Jaroš je tvrdý chlap, jak říkáte, ale je introvert, jak náročné bylo rozkrýt jeho život, rodinné vztahy a zachytit emoce?
Film vznikal inspirován knihou Radkovy dcery Andrey Hory, má panenko. To je intimní zpověď dcery, kde rozebírá svého milovaného otce a velmi složitý vztah k němu, který poznamenal její dětství. Až psaním této knihy se jí podařilo se s tím nějak vyrovnat. Andrea hraje i v našem filmu důležitou roli protihráče a zároveň parťáka svého otce. Odhaluje nám ty stránky svého tatínka, o nichž on nemůže nebo sám nechce mluvit. A abychom neměli pohled na Radka jednostranný, vyzpovídal jsem i všechny ženy, s nimiž Radek delší dobu žil a které mi ukázaly Radka ne jako tatínka či hrdinu, ale jako neodolatelného a komplikovaného milence.
Film vznikal tři roky, strávil jste s Radkem Jarošem hodně dnů, v čem Vás jeho osobnost přitahovala?
Autorské filmy jsou, pokud k nim přistupujeme poctivě, nakonec obrazem autora samotného a jeho běsů, ať v nich vystupuje v hlavní roli sebezářivější hvězda. Tím nechci říct, že tohle není film o Radkovi, spíš je to tak, že Vám přijde pod ruku vždycky zázračně téma, které sám nějak přitahujete. Mimo to si myslím, že máme s Radkem hodně společného. Třeba jsme se narodili skoro stejně: já 28. dubna a Radek 29. dubna. Moje žena Terezka je teď ve Švédsku i s dětmi a já jsem poprvé v životě postaven před to si uvědomit, jak moc jsou pro mě ti tři malí lidé důležití, že je mi bez nich smutno až k smrti, přesto stále odjíždím za prací a někdy i za smrtí. Je to myslím dilema, které řeší také Radek a každý člověk, pro kterého je práce vášní a smyslem života. Na příkladu Radka jsem si uvědomil, kolik často sám riskuju ve své práci a není to jen moje věc, protože prostě nejsem sám. A o tomhle je i film Cesta vzhůru, alespoň pro mě.
Radek Jaroš o spolupráci se štábem na K2 prohlásil: „Spolupráce nepřinesla žádnou komplikaci zdravotní ani mezilidskou. Celkově zde byla fajn atmosféra. Jen smůla byla, že jsem během expedice měl skvělou formu, tak jsem se hodně pohyboval na stěně sám bez parťáků a chybí nám pořádné akční záběry.“ Je tomu skutečně tak?
To je otázka spíš pro Radka. Já jsem díky tomu, že kluci vyběhli nahoru tak rychle hned na první pokus a druhou vynášku, měl možnost jít s nimi, díky přípravě a aklimatizaci jen jednu cestu a skončit v prvním výškovém táboře. Původně mě Radek nechtěl pustit ani do těch 6000m, ale díky dobrému počasí a dobře zajištěné cestě, s tím nakonec souhlasil. Takže jsem s klukama šel jen do C1 a dál se točili sami.
Těžko Radkovi vyčítat, že nešel s ostatními pohromadě, což by znamenalo pro mě víc použitelného materiálu. Radek měl dost velký handicap (svoje prsty u nohou) a vždyť letos oslavil padesát let a tohle byla jeho čtvrtá expedice na K2 (tři předtím musel vzdát s nepořízenou), kvůli tomu všemu bych asi Radkovi nevyčítal, že spěchal dopředu, co mohl a nečekal na Misku s Trávou. Prostě to chápu. A záběrů není moc právě proto, že kluci šli spolu a Radek sám. Ale zase jich není tak málo, že by si s tím střihač Jan Daňhel, kterému na tomto projektu za mnohé vděčím, nedokázal poradit. A tady bych rád vyzdvihl přínos Trávy jako výškového kameramana. Nebýt jeho záběrů, tak bych opravdu film nedal dohromady. Točil často společně s Miskou v krizových situacích, kdy by si jiný horolezec na kameru ani nevzpomněl, když mu jde o život. Točil ve vánici při větru přesahujícím 100km/h, kdy tím riskoval pořádné omrzliny a přinesl nám unikátní záběry.
Film je nabit archivními materiály (rodinný a cestovatelský archiv), jak bylo obtížné tyto záběry dohledat?
Radek nám dal k dispozici svůj filmový archív hrubých materiálů z minulých expedic. Každá expedice je zachycena v jednom jeho horském filmu. Toho materiálu je opravdu nepřehledně mnoho a sám jsem se tím probíral půl roku. Ale stejně jsme dali do filmu jen několik střípků. To by byl jiný žánr, kdybychom měli popisovat vše, co na každé cestě k vrcholu Radek se svými spolulezci zažil. Tohle je film spíš o Radkovi a jeho pohledu na život než o jeho úspěších. To třeba udělá jednou někdo jiný. Ale rozhodně bylo zajímavé se těmi materiály od 80. let až do dnešní doby probírat. Už jen proto, jak se třeba měnila horolezecká móda…
Proč jste zvolili název filmu Cesta vzhůru?
Cesta vzhůru byl původní pracovní název, který jsem sice vymyslel já, ale schválně jsem ho zvolil tak banální, aby bylo jasné, že jde o pracovní verzi a musíme se potom zamyslet nad definitivním názvem. Když k tomu došlo, byly tu takové názvy jako „Horosexuál“, „15 hora Radka Jaroše“ a další. Proč nakonec zůstal pracovní název nevím, možná kvůli marketingu.
Jakou hudbu jste vybrali pro film?
Hudba je pro mě třetina filmu. Tentokrát jsem o spolupráci požádal Ivana Achera. Myslím, že svůj úkol vzal s vážností nejen proto, že sám leze a miluje hory. S Ivanem jsme se potkali v divadle Komedie Davida Jařaba a Dušana Pařízka, kde vytvořil nezaměnitelnou hudební stopu pro celou řadu představení. My jsme tam tehdy s Radimem Špačkem točili záznam třinácti představení, což byl nezapomenutelný zážitek a strávili jsme tam v podstatě celý rok. A tam jsem si jeho přístup k hudební svobodě a nesvázanosti opravdu zamiloval. Ivan umí dát hudbě křídla nespoutanosti, ale zároveň má dost pokory, aby udržel dramaturgii a jednotu stylu až do konce díla. Společně se zvukařem Vaškem Fléglem vytvořili hudební dramaturgii, kde je slyšet více padající kameny a vítr mezi skalami než hudební produkci, ale dohromady to tvoří krásný celek.
Pokud byste měl diváky nalákat do kina, co mohou od dokumentu Cesta vzhůru očekávat?
Nečekejte outdoorový film ani lidskou tragédii. Je to film o člověku, který jde od dětství za svým snem a má s tím těžkosti. Takže vlastně film o každém z nás.
Na čem teď pracujete, jaké jsou Vaše další filmové plány?
S Radimem Špačkem společně v produkci Negativu připravujeme film podle předlohy Petry Procházkové Frišta, který se odehrává v Afghánistánu. Příběh Češky, která strávila v kábulské rodině deset let a po příchodu Američanů si uvědomila, co za tu dobu ztratila, ale také získala. Je to takové vypořádání se současným problémem vznikajícím na pomezí islámu a křesťanství. Scénář jsem psal s Cedrikem Jabůrkem s Radimovou dramaturgií, finální podobu textu udělal Ivan Arsenjev. Je to hodně vymodlené dítě, tak doufám, že nám to společně vyjde.