Deník Dity P.

Dita P.: „Přijďte někdy na svíčkovou, umím tu nejlepší na světě.“

Pořád tak ráda vaříte? I přesto, že se Vám do toho plete malý syn David?

O to víc, užíváme si to spolu. David má svoji oblíbenou „kvedlačku”, kterou musí všechno míchat, a já pro něj vymýšlím každý den něco, co si myslím, že by mu mohlo chutnat. Většinou tedy chutná, ale někdy prostě řekne NE a já klidně uvařím další. Dost živě si pamatuju, že mě máma s tátou nutili jíst, co jsem zrovna nechtěla a to já Davídkovi nedělám. Dostane jen to, co chce. A on si tedy umí poručit.

Co se stalo za tři roky, od doby, kdy jste se na obrazovce uvedla se svou cooking show poprvé?

To nejdůležitější v mém životě – mám konečně rodinu! Všechno jsem si vyzkoušela s panenkami, naplánovala, nakoupila výbavu a ono to pak přišlo. Jsem opravdu šťastná. Mám pro koho stát u plotny.

Stačíte u toho pracovat, nebo jste jen na mateřské?

Pracuju a ráda. Mám dost štěstí, protože můj muž Marek může pracovat doma – vlastně kdekoliv, je pořád na internetu, mobilu, iPadu, takže zůstává každé dopoledne doma s Davidem, který už se od něj naučil v roce a půl bravurně ovládat iPhone, volá mi, píše esemesky, fotí se, zatímco já dělám časopis. Docela to všechno dáváme. Jen při natáčení to byl dost horor. Točilo se u nás doma, musela jsem nás odstěhovat k mámě… Třicet dva opravdu intenzivních dní, kdy jsem skoro nespala, protože jsem si dopřávala ten luxus, že Davídek byl pořád se mnou.

I v Itálii a na Slovensku, kde jste také natáčeli pár dílů?

Do Itálie s námi jel, protože jsme tam byli čtyři noci a já si nedovedla představit, že ho tak dlouho neuvidím. Jela s námi moje máma, přijela i chůva, ale noci byly jen moje a Davídkovy. Spala jsem jen pár hodin, nikdy jsem nebyla víc unavená. Ale Itálie byla krásná. Jezdím tam odmalička, máme tam kamarády a já považuju, vedle české, italskou kuchyni za nejlepší na světě. To není jen příprava jídla, ale velká kultura. Bezprostřední, krásná, šťavnatá, plná emocí.

Změnil se Vám život po narození Davida?

To víte, že jo. David s námi spí v posteli, takže každý den usínám a budím se vedle té naší miniatury, která mě tahá za vlasy, mazlí se, strká prstíčky do nosu. Ale v rámci celé rodiny to není tak velká změna. Moje sestra Marika má tři syny a ti všichni se zbožňují, taky mám tři sourozence, babičky a dědy, kteří rádi pohlídají, když musím na důležitou večeři nebo právě natáčet. Takže život se mi změnil, to jo. Je krásnější.

A změnily se Vám při těhotenství chutě?

To uvidíte v dílu Jím za dva. Žádné speciální chutě jsem bohužel nezažila. Jen jsem chtěla a potřebovala jíst. Pořád a hodně. Klidně jsem začala o půlnoci vařit, experimentovat a všechno hned snědla. Marek jen zíral, co se do mě vejde. Taky jsem pěkně ztloustla. Ale to nevadí, za Davida to stálo.

Pořád říkáte, že rodinná setkání u jednoho stolu jsou důležitá. Myslíte, že tahle tradice je v České republice pořád dost silná a živá? Nebo na ústupu?

Nejsem socioložka, takže vycházím jen ze svých zkušeností. My se scházíme pořád a vždycky to je pozvání na oběd, večeři, dort. U toho se probere, co kdo, jak, s kým, co komu schází, po čem touží. Jíme a přitom se naladíme do jedné party. Držíme se toho, ale možná to jde i jinak. Třeba jít někam na výlet a tam si normálně koupit oběd. Ale já jsem v tom asi dost tradiční: ráda vařím pro druhé a vím, že jim voní moje kuchyně. Jako mi dodnes voní kuchyně mojí mámy a táty. Je to prostě domov a bezpečí.

Je pro Vás důležité, aby Vás strávníci pochválili, nebo se spokojíte s pocitem, že jste v konkrétní chvíli uvařila to nejlepší, co jste mohla?

Absolutně a bezpodmínečně čekám na chválu. Od prvního sousta. Naštěstí to u nás v rodině máme zavedené tak, že se chválí dvakrát: po prvním soustu a při posledním. To je ale přece normální, že dostanu odměnu, když se třeba celé dopoledne snažím udělat zázrak.

Kdybyste si měla vybrat svou oblíbenou zahraniční kuchyni, která by to byla?

Italská, jak už jsem říkala. Mám ráda i americkou, protože v ní je dovoleno absolutně všechno. Marmeláda se slaným burákovým máslem, přeslazené dorty, cokoliv. Ta svoboda mě dost baví a také jsem se jí nakazila.

Mohla byste jmenovat tři věci, které by podle Vás neměly chybět v české kuchyni?

Chleba, máslo a krupičná kaše. Nebo taky koprovka a žloutkové věnečky.

Co Vás na české kuchyni nejvíce štve?

Nečekejte, že řeknu „moc tuku, moc smažení“, protože podle mě je nejhorší „patlání“. Takové to rutinní spatlávání všeho bez pozornosti, bez lásky, jen aby toho bylo dost a všichni po jídle odpadli. Mám českou kuchyni hodně ráda, ale i knedlo zelo vepřo je pro mě příležitost uvařit zázrak. A což teprve taková svíčková! Přijďte někdy, umím tu nejlepší na světě.