Deník Dity P.

Dita Pecháčková: „David Ondříček si se mnou musel dost vytrpět.“

To byl váš nápad natáčet kuchařskou show?

Ne, to bych se nikdy neodvážila. Zavolal mi jednou David Ondříček, že by měl chuť natočit vlastně moji kuchařku. A uznejte, že když vám takový režisér nabídne hlavní roli – že se neodmítá.

Jak se vám s Davidem Ondříčkem pracovalo?

Krásně. Krásně. David taky rád vaří a jí, takže když jsme spolu, vedeme řeči o jídle nonstop. Ale se mnou si musel asi dost vytrpět, než mě naučil, do jaké kamery se dívat, jak neříkat pořád to moje super, supiš, krásnička, čauzr… ale na konci natáčení takhle mluvil celý štáb. A všichni dělali to nejlepší, co šlo, což já zbožňuju. Být perfektní, jak to jde.

Jak vím, v pořadu nejde jen o vaření, ale…

… taky o to, co s vařením souvisí, to je jasné. U mě jsou to lidi, pro které vařím, a to jsou jenom moji nejbližší: rodina a kamarádi. Ti se taky ve většině dílů objevují a společně si opakujeme situace, které všichni známe. Jak to bylo u babičky, co jíme, když jedeme vlakem, jaké si dáváme dorty k narozeninám a tak.

Jsou to autentické situace, příběhy?

Jsou. Já jsem dost ukecaná, všechno na sebe řeknu, takže jsou to skutečně příběhy a situace, které jsem já sama nebo s mými blízkými zažila. Název Deník Dity P. je tedy, myslím, výstižný. Dokonce dvojnásobně. Je v něm můj příběh a taky můj „deník“, tedy sešit, do kterého si zapisuju odmalička recepty, a když se po čase podívám třeba na borůvkové knedlíky, okamžitě si vzpomenu, co se tehdy se mnou dělo.

Nikdo z vás není herec. Jak jste zvládali natáčení situací, které se vám kdysi staly a ve kterých jste teď museli hrát?

V tomhle byl David Ondříček skvělý, že to nechal nějak přirozeně plynout, moc nás nekorigoval, používal asi spíš přístup dokumentaristy. Občas jsme tam kožení, ale třeba nám to diváci prominou.

Pořád říkáte, že vaříte s láskou – vy si opravdu myslíte, že emoce patří k vaření?

To si tedy opravdu myslím. Musíte to přece tak cítit i vy, že když jíte něco průmyslově vyrobeného, třeba i dokonale technicky zvládnutého, „něco“ tomu chybí. A to je ta láska! Pomyšlení na konkrétního člověka, pro kterého vařím. S láskou.

Kde všude se vaše televizní vaření natáčelo?

Hlavně v mých kuchyních. Jednu mám moderní, minimalistickou v Praze na Letné, druhou na chalupě, kterou jsem si nechala nedávno vyrobit ze starých kredenců, a strašně mně připomíná dětství. Ale točili jsme i na trzích, ve Stromovce, v baru, v Paříži, v ložnici, všude možně.

Vy si myslíte, že má smysl vyrábět další a další kuchařské pořady?

Těch není nikdy dost. Pokud ovšem kuchařský pořad není banální nebo účelový – tedy skrytá reklama na nějaký produkt.

V čem vidíte ten smysl?

Mnoho smyslů. Třeba ten, že máma stojí u plotny a připravuje jídlo pro děti a ty vidí, cítí, slyší, že pro ně, jenom pro ně něco vaří jejich matka. A pak si sedne celá rodina ke stolu a jsou spolu. Mluví, dívají se na sebe a chutná jim. To je pro mě základní smysl. A budu ráda, když ho diváci ucítí z mého pořadu. Tedy kromě návodu, jak si takové rodinné jídlo připravit.

Zažila jste sama takové situace?

Jasně. Když přišla máma nebo táta z práce a začali vařit, seděly nebo stály jsme my všechny děti u toho. Naučila jsem se u toho pultu, jak se dělá jíška, jak se vaří brambory, ale taky, co máma ten den psala, co táta vybádal, a mohla taky všem říct, co se mně stalo a takhle jsme se všichni dohadovali, co je v životě dobře a co se nedělá.