Když už, tak už…
Daniel Stach moderuje pořad o vědě a otázkách současné společnosti Hyde Park Civilizace. Kromě toho je moderátorem ranního vysílání ČT (pořad Studio 6) a reportérem zpravodajské ČT24. Vystudoval mezinárodní obchodní na fakultě mezinárodních vztahů VŠE a mediální komunikaci na fakultě sociálních věd UK. A navíc je i vodní slalomář.
„Přišlo neutrino do baru, a nepřišlo.“ Tímto vtipem jste 8. září vítali před vysíláním prvního Hyde Parku Civilizace Danu Drábovou. Můžeš to vysvětlit?
Tenhle je jeden z našich nejoblíbenějších. Je variací na vtipy o Schrödingerově kočce, která je živá i mrtvá zároveň. Kombinuje klasické postuláty teoretické fyziky a utahuje si z nich. A komu jinému takové vtipy říkat, než Daně Drábové, šéfce Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, kterou teoretická a jaderná fyzika provází celý život. Hodně našich hostů vítáme vtipy, i když ne vždycky fyzikálními. Protože jsou to lidi, kteří se nebojí smát. A uvolní se, protože se s nimi bavíme jako s normálními lidmi. A taky to jsou normální lidé, velmi chytří, ale normální.
Ale přesto, vědci jsou specifická skupina lidí. Jak se na rozhovor s nimi připravuješ? Kolik toho za týden přečteš?
Několik set stránek. Vždycky se na téma připravujeme s editorkou Gábi hodně podrobně, abychom věděli co nejvíc a abychom našli místa, která jsou zajímavá. Tím, že téma nastudujeme, často přijdeme na věci, které by nás v prvním momentu nenapadly. Standardně se počet načtených stránek pohybuje okolo čtyř set týdně, rekord držím u přípravy na neuropatologa Františka Koukolíka, kdy jsem se dostal na 800 stránek, a diváci se můžou přesvědčit, jak rozhovor probíhal. Každá přečtená stránka se hodila…
Hyde Park Civilizace je interaktivní pořad, který se vysílá živě v sobotu večer. Máte za sebou zatím 20 dílů. 18 z nich živě, ale dva jste předtočili…
…a stálo to za to!
Proč interaktivní pořad nevysíláte vždycky živě?
Předtáčíme jen v okamžiku, kdy je to opravdu potřeba. Třeba když jde o exkluzivní prostředí, což byl případ švýcarského CERNu, největšího vědeckého centra na Zemi. Místa, kde vznikl Internet, kde vědci s největší pravděpodobností našli „božskou částici“ Higgsův boson. Nebo v případě, kdy se spojíme s opravdu exkluzivním hostem. A tím americký astronaut Andrew Feustel, který mimo jiné vzal Krtečka do vesmíru, bezesporu je. Andrew má časový program nabitější než většina hostů a bylo mezi námi sedm časových pásem, takže jsme našli jeden volný termín, v noci z úterý na středu. Díky tomu, že jsme předtáčeli, jsme se s ním mohli bavit déle, a poznali jsme ho trochu blíž. A o to lepší to bylo.
Jaký je při osobním kontaktu člověk, který umí opravit Hubbleův teleskop a který se několikrát volně procházel vesmírem?
Strašně lidský, strašně sympatický, na první pohled strašně chytrý. On má sebejistotu lidí, kteří ví, že „umí“, a nepotřebují si to dokazovat. Je úžasné, když s takovým člověkem můžeš mluvit. A bavit se s ním třeba i o tom, které české pivo mu chutná…
…to bylo ale předpokládám mimo záznam!
Ano, to bylo mimo záznam, a taky k tomu nic bližšího nemůžu říct. (směje se)
A co ještě bylo mimo záznam?
Bavili jsme se třeba o tom, kdy přijede do České republiky, o tom, jaký má k naší zemi vztah, protože jeho manželka Indira má maminku z Moravy. Mluvili jsme o jeho speciální termosce, kterou si vzal na natáčení, měl jí vedle sebe a schovával ji, aby nebyla v záběru. Ale samozřejmě jsme museli vyřešit i technické věci – spojili jsme se s ním po Skypu do Johnsonova vesmírného střediska v Houstonu a najednou se nám barvy rozběhly do všech částí spektra, jen ne do těch, do kterých jsme chtěli. Andrew umí rychle opravit nejen Hubbleův kosmický teleskop, ale i nastavení webové kamery. Takže mimo záznam jsme se hlavně smáli. Protože je vtipný, milý a příjemně sebevědomý.
Jak dlouho dopředu se shání 494. člověk ve vesmíru? Jak je komplikované sehnat takového respondenta?
Přístup Andrew Feustela byl hodně netradiční. A dost tím naboural systém NASA. Standardně pokud médium chce rozhovor s astronautem, napíše do NASA, vyplní formulář a dostane odpověď z tiskového střediska – teď můžu citovat – „pokusíme se vám najít vhodného astronauta, který by se na vaší akci mohl podílet“. A pak se čeká. V našem případě to bylo tak, že editorka Gábi oslovila Andrew Feustela přímo přes Pavla Suchana z Astronomického ústavu AV, který už dvakrát organizoval Andrewův pobyt v ČR. A Andrew ihned odpověděl, že do rozhovoru půjde. Takže my jsme šli nikoli od NASA k astronautovi, ale od astronauta k NASA. Byl to právě Andrew Feustel, který jasně řekl, já chci ten rozhovor s Českou televizí udělat. Standardně je to obráceně.
V souvislosti s Andrew Feustelem a ještě dalším hostem Hyde Parku Civilizace, „otcem internetu“ Vintem Cerfem, mě napadá: Proč jsi na ně mluvil anglicky? Proč nemluvíš česky a netlumočí se?
Využíváme moderní technologie, pokud to jde. Vinta Cerfa jsme měli na Google Hangoutu z jeho domu ve Virginii, Andrew Feustela na Skypu z Johnsonova vesmírného střediska v Houstonu. A tohle jsou technologie, které není možné tlumočit. Rozhovor se musí udělat v jazyce hosta. Další důvod je ten, že naši diváci si vždycky píší o originál. Chtějí rozhovor v angličtině. A my se snažíme jim tuto možnost dát, protože ať je tlumočník sebelepší, v překladu se vždycky něco ztratí, zákonitě musí. Originál je vždycky lepší. Kdo se podívá na anglickou verzi, kde Vint Cerf odpovídá, jestli fráze „serfovat/cerfovat po internetu“ není odvozena od jeho příjmení, nebo když Andrew Feustel vysvětluje, co se děje, když chce jít ve vesmíru na toaletu, tak se přesvědčí, že některé věci jsou prostě nepřeložitelné. (směje se)
Dobře, necháme diváky, aby se na to sami podívali. Jak je rozdílná příprava, když víš, že budeš dělat rozhovor v angličtině?
Všechno studuju v angličtině, všechny materiály mám napsané anglicky. Pouštěl jsem si videa s Andrew Feustelem a Vintem Cerfem, abych si zvykl na to, jak mluví, jakou mají dikci, jaké používají výrazy, jakým mluví tempem. I při vysílání na mě všichni z režie mluví anglicky, abych nemusel v hlavě přepínat z jazyka do jazyka.
Druhý předtočený Hyde Park Civilizace byl ze švýcarského CERNu, kde jste natáčeli celý den ve čtyřech různých prostředích. Co tě na CERNu nejvíc „dostalo“?
Čeští vědci. Jak byli milí. A možná i to, jak se nebáli odpovídat. Měl jsem obavu, že nebudou chtít o některých věcech mluvit, protože nebudou chtít jít do velkého zjednodušení. Že se budou držet striktních vědeckých odpovědí. A tihle ne. Mě nejvíc dostal David Bělohrad, specialista na měření intenzity svazků částic v urychlovači. Sedí přímo v řídícím centru CERNu. Velice lidsky a velice jednoznačně popisoval to, co se děje. Pro mě byl nejsilnější moment, když jsme seděli uprostřed velína urychlovačů, v místě, kam se normálně nikdo nedostane, a on říkal: „Vidíte támhle ty obrazovky za mnou? Když se něco stane, ty všechny zčervenají.“ A pak popsal, co se bude dít dál krok za krokem. To byl pro mě nejsilnější moment.
Co to znamená, „kam se normálně nikdo nedostane“?
Řídící centrum urychlovačů je nepřístupné, dovnitř se dostanou jen vědci, nikdo jiný.
Ale v dílu Hyde Parku Civilizace z CERNu jste uvnitř byli i vy a vypadalo to, že jste od vědců opravdu jen kousek…
Ano, byli jsme úplně mezi nimi. Velín je takový čtyřlístek, ve kterém se pohybují vědci a řídí jednotlivé urychlovače, a my jsme byli v samém středu. Ale je to velmi, velmi nestandardní a velmi pomohli čeští vědci, kteří se za nás přimluvili. Díky tomu jsme mohli natočit v samém srdci řídící místnosti celý rozhovor, což je opravdu unikátní, protože běžně se televizní štáby dostanou jen na vyhlídku, která je pět metrů nad místností, a dívají se zpoza skla. Tohle bylo naprosto jedinečné.
A co dělá moderátor, když je v největším vědeckém centru na Zemi, a přijde o hlas?
Natáčeli jsme v pondělí a já jsem v neděli večer přestal mluvit, a to úplně. Pak přichází noc plná zábalů. „Naštěstí“ s tím už mám praxi, léčil jsem se, jak nejlépe jsem uměl, a v pondělí jsem to hlasově protrpěl. Zvlášť rozhovor v detektoru Atlas, který byl první, byla tam zima, ten mě hodně bolel, a to nemyslím přeneseně. Každé slovo hodně bolelo.
Máte různé hosty. Který z nich Tě nejvíc překvapil? Třeba Pavel Toufar tě v živém vysílání upozornil, že ti spadly papíry na zem, nebo Bedřich Rus na tebe mířil laserem. Jaké nestandardní situace se stávají?
Může se stát, že na člověka svítí laserem, a ještě se u toho smějí od ucha k uchu. (směje se) U Pavla Toufara jsem shodil papír, když jsem šel ke stolku. A říkal jsem si, že ho seberu, až půjdu k plazmové obrazovce. Pavel Toufar odpovídal, u toho chvíli těkal očima, a pak říká „něco vám tam spadlo“. Takže jsem papír sebral hned, zažertovali jsme, že „smetí“ je nejen na oběžné dráze, ale i ve studiu, a pokračovali jsme dál.
Tohle jsou vtipné situace. Stávají se ale i ty méně úsměvné…
Například v jednom díle nám nefungovala plazmová obrazovka, na které promítáme otázky diváků. Dozvěděl jsem se to těsně před úvodní znělkou. Ale nestandardním krokem se to v režii podařilo vyřešit, a diváci si ničeho nevšimli. Velmi mě překvapil i oceánolog docent Zdeněk Kukal, který před studiem vypadal velmi unavený, dva dny před vysíláním oslavil osmdesátku. Jakmile se rozsvítila červená, tak on doslova vystartoval a energie z něj přímo sálala. Kdyby v té chvíli běžel stovku proti Usainu Boltovi, tak by ho určitě porazil! To bylo úžasné.
Vysíláte o vědě a civilizaci. To je obrovsky široký záběr. K jakým tématům máš nejblíž a na která naopak příprava „bolí“?
Mě právě baví, že máme různá témata. Že máme pohled ze všech možných úhlů, že se na věci podíváme celkově, ale pak i na konkrétní dopady. Například: mluvíme s profesorem Prymulou o antibiotikách, ale kromě celosvětových dopadů řešíme i jak to ovlivní konkrétního člověka. Bavíme se obecně o pandemiích, ale i o konkrétních plánech pro Českou republiku. Nebo u tématu nanotechnologií neříkáme jen, co všechno umí a můžou, ale ukážeme i konkrétní příklady toho, co mění v našem životě. A to mě hodně baví.
V každém dílu Hyde Parku Civilizace promítáte na dekoraci obrázek, který tematicky měníte, už jste měli ve studiu i The Internet. Jak toto vaše trochu geekovské zaměření berou diváci? Jakou to má odezvu?
Velikou, diváky to baví. Naši diváci jsou, troufám si říct, velmi chytří, velmi zvídaví, nebojí se zkusit něco nového, a mají rádi netradiční humor.
Takže když máte díl třeba o Nobelových cenách, promítáte chemický vzorec nitroglycerínu, protože Alfréd Nobel vynalezl dynamit, a tato chemikálie je jeho hlavní součástí. A diváci to rozluští?
To je realita. Když jsme napsali slovo Civilizace v binárním kódu, tedy jen v jedničkách a nulách, tak to zvládli do deseti minut, a to se obrázek ve vysílání objevil jen na několik sekund. Už od začátku Hyde Parku Civilizace občas diváky necháváme hádat, co promítáme. A oni jsou chytří a většinou náš vtípek velmi brzy rozluští.
Jaká je další výzva Hyde Parku Civilizace? Jaký host by Tě osobně zajímal?
Člověk, kterého jsem si vždycky hodně přál, a u kterého jsem si téměř jistý, že ho nikdy nebudu mít jako hosta, je bývalý čínský gymnasta Zhang Shangwu. Úspěšný sportovec, který se zranil a skončil na ulici, kde se živil jako kejklíř. Poznal ho jeden fanoušek a média popisovala doslova hollywoodský příběh. V pěti letech odešel z domova do gymnastické akademie, dařilo se mu, ale protože si zranil achillovu šlachu, vypadl z tréninku, musel prodat všechny medaile, skončil v zapomnění a bojoval opravdu o holé přežití. Byl i na několik let za krádeže ve vězení. Zásluhou člověka, který ho poznal, se dostal zase zpátky, jeho život se znovu nastartoval. A mě by tenhle příběh člověka, který byl velmi úspěšný, dal sportu opravdu všechno, pak skončil, žil úplně na dně, a měl to obrovské štěstí, že se dokázal vrátit zpátky, strašně zajímal.
Když jsme u těch hollywoodských příběhů, je pravda, že jsi se dostal k práci v televizi v roce 2010 tak, že jsi přišel na první exkurzi Hyde Parku?
Ano, přišel jsem jako divák. Učil jsem se tehdy v parku nedaleko Kavčích hor na zkoušku z mezinárodních obchodních operací. A moc mi to nešlo, musím přiznat. Přišel mi od táty mail, že Pavlína Kvapilová na svém Facebooku zve diváky, aby se podívali do zákulisí příprav Hyde Parku. Shodou okolností se tam uvolnilo jedno místo. Hned jsem se přihlásil a za hodinu už jsem byl v televizi. Pavlína nás provázela po budově zpravodajství a Marcela Augustová tehdy zrovna točila reportáž o tom, jak se diváci zapojují do vysílání ČT. Byl jsem tam jako respondent a Pavlínu s Veronikou, dramaturgyní Hyde Parku, zaujalo, jak odpovídám. Později jsme se dostali k tomu, že mám novinářskou zkušenost z Českého rozhlasu. Slovo dalo slovo a asi za měsíc jsem začal pracovat pro zpravodajství.
O té doby jsi dělal až do července 2014 reportáže pro klasický Hyde Park ČT24. Od září 2012 vstupuješ jako redaktor ČT24 a od srpna 2014 moderuješ ranní vysílání – pořad Studio 6. Jak se to dalo sladit se studiem dvou vysokých škol?
Někdy dost těžko… (směje se) Občas se toho sešlo víc najednou, ale protože mi práce přibývala postupně, naučil jsem se plánovat věci ve škole dopředu a nenechávat je na poslední chvíli. Musím zodpovědně plánovat svůj čas. A teď už mám naštěstí obě školy hotové.
Víc než 3 roky jsi na Radiu Wave spolu s Miroslavem Lencem „servíroval sportovní zážitky bez optické kontroly“. Odvysílal jsi 185 dílů pořadu Sports Take. Jaký je rozdíl mezi zpovídáním sportovců a vědců? Nebo jsou obě kategorie natolik specifické, že to vyjde nastejno?
Sports Take je sportovní pořad, ale bere sport opravdu z různých úhlů pohledu. Zpovídali jsme nejen sportovce, ale i sportovní novináře, fotografa, šéfa ČSTV a další. Nechtěli jsme řešit jen sportovní výsledky, to by nás nebavilo. Zajímala nás třeba sportovní psychologie, financování sportu… Ale jsou to jiné skupiny. Dělat rozhovory sportovní a vědecké jsou různé kategorie. A pokud by to člověk dělal všechno stejně, tak to dopadne všechno špatně.
Hyde Park Civilizace vysíláš živě, a dívá se hodně lidí, ale ty ve studiu vidíš jen kameru. Dá se to srovnat s moderováním před velkým davem, na které jsi zvyklý třeba ze Světového poháru ve vodním slalomu nebo Pražského maratonu?
Venkovní komentování je živelnější. Mě hrozně baví pracovat s lidmi. Dodneška mám v paměti vrytou situaci z roku 2008 z pražské Troje, světový závod, kdy jsme s Mírou Lencem byli na komentátorské věži, a když jel Lukáš Kubričan, tak se s námi ta věž třásla, jak hodně diváci fandili. To samé minulý rok při Světovém poháru ve vodním slalomu v Troji. V okamžicích, kdy se kolem všechno otřásá, je úžasná ta energie lidí, jak to prožívají. V tom je ta síla. Pokud mám srovnat venkovní komentování se studiem, venku opravdu nevím, co se v následujících třech sekundách stane. Venku začnu větu a nevím, jak skončí. V případě pražského maratonu začínám komentovat brzo ráno a končím pozdě odpoledne, takže mluvím v kuse třeba osm hodin, což v televizi nehrozí. A člověk musí mluvit, protože pokud přestane, ztratí své diváky, ztratí atmosféru. Musím to rozlišovat, kdybych běhal ve studiu s mikrofonem tak, jak běhám venku, „ztratil“ bych asi zase televizní diváky. (směje se)
Ale v Hyde Parku Civilizace taky moc nevíš, co se bude dít…
Pořad nemůže mít pevný scénář. Dopředu se jen domluvíme na pořadí reportáží a tématech, které budeme chtít v jednotlivých částích probrat, abychom neskákali od jednoho k druhému. Ale i to se během vysílání může měnit a také už změnilo. Konkrétní otázky pak vybírá editorka a já vidím dopředu vždy jen tu následující. Nic víc.
Máš 14 medailí z mistrovství ČR ve vodním slalomu, v letech 2004 a 2005 jsi byl v juniorské reprezentaci. Není Ti líto, že jsi na komentátorské věži, a ne na vodě?
Na vodu bych vždycky hrozně rád šel, když se dívám na závod, tak mě mrzí, že nemůžu jet. Ne proto, že bych měl ambice vyhrát, protože na to bych zkrátka neměl, a jsem si toho naprosto vědom, ale proto, že bych si chtěl zazávodit.
Chtěl jsi být profesionální sportovec?
Naposledy myslím ve 14 letech jsem si říkal, že bych chtěl vyhrát olympiádu. Ale pak už ne. Já jsem věděl, že budu závodit naplno, dokud budu junior. Taky v sedmnácti jsem měl při zimní přípravě třináct tréninkových fází týdně. Vypadalo to tak, že jsem v pět ráno vstal, šel na plovárnu, tam jsem s kamarády Mírou a Kačerem uplaval kilometr a půl, pak čtyři rychlé stovky, trénoval plavání pod vodou. Pak rychle do školy, odpoledne zas na trénink, běhali jsme 35 minut a pak jsme šli do posilovny, případně ještě na překážkové dráhy. Vrátil jsem se kolem desáté večer… Věděl jsem, že se nechci živit sportem. Věděl jsem, že chci jít studovat. Věděl jsem, že chci dělat jiné věci, než každý den chodit trénovat. Protože mě by to dlouhodobě nebavilo.
Na tzv. juniorském světovém poháru ve vodním slalomu jsi byl čtvrtý. O třetí místo jsi přišel o jedinou setinu sekundy. Ubíral by se Tvůj život jinak, kdybys byl tehdy o setinu rychlejší? Byl jsi z toho výsledku zklamaný?
Vůbec by se neubíral jinak. Já jsem byl s tím výsledkem spokojený. Samozřejmě v tu chvilku mě to zamrzelo, už si ani nevzpomínám, že to bylo o setinu, upřímně. Ale neubíral. Nebyl by ze mě profesionální vodní slalomář. Věděl jsem, že sport mě bude pořád bavit a pořád mě baví, když můžu jít na vodu, tak jdu hned. Mám rád i lidi, kteří jsou kolem vody. A jsem rád na vodě, protože to je úžasná svoboda. Ale nechtěl bych se sportem živit.
Kam Tě sport posunul?
Posunul mě hodně lidsky. Nebyl bych takový, jaký jsem teď, bez vody. Potkal jsem se tam s úžasnými lidmi. Můj trenér Kuba Prüher mi třeba ukázal, že je možné dělat pořádně víc věcí, a přitom být stále strašně v pohodě. Ten mě hodně ovlivnil, a věřím, že v dobrém.
Štvou Tě lidi, kteří neznají rozdíl mezi pádlem a veslem?
Mě ne, mě to spíš baví. Je to standardní problém. (směje se) Ale já teda nevesluju, já pádluju.
A co děláš, když nepádluješ, nepíšeš reportáž pro Hyde Park, nevstupuješ pro ČT24, nepřipravuješ se na vysílání Hyde Parku Civilizace, a nestuduješ něco do školy?
Chodím běhat nebo plavat. Když to jen trochu jde, tak se potkám s kamarády v Praze nebo v Českých Budějovicích. V zimě vyrážím na prkno, protože na snowboardu cítím úplnou svobodu, úplnou volnost. Tam nejsou žádná pravidla a nic, na co bych se musel ohlížet. Samozřejmě se ohlížím na všechny okolo, ale myslím to tak, že nemusím nic plnit, nic dosahovat. Můžu se úplně uvolnit. Když spadnu, tak se seberu, pokud se neseberu, tak je to už trochu slabší, ale i to se může stát. Naštěstí se mi to stalo jen jednou… V létě jezdím na horském kole v terénu, rovinka mě nebaví. A když můžu, tak čtu. Mám rád sci-fi a fantasy.
Na konec si vypůjčím některé otázky z klasického dotazníku Marcela Prousta. A poprosím tě o krátké odpovědi:
Která vlastnost je pro Tebe charakteristická?
Spolehlivost.
Čeho si nejvíc vážíš u muže?
Spolehlivosti. (usmívá se)
Čeho si nejvíce vážíš u ženy?
Spolehlivosti. (směje se)
Co nejvíc oceňuješ na svých přátelích?
Můžu znova říct spolehlivost? (hodně se směje)
Které své chyby by ses rád zbavil? A prosím neříkej spolehlivosti…
Gramatické ignorance.
Jaký film Tě nikdy neomrzí?
Star Wars
Kde na Zemi nebo mimo ni bys rád žil?
Já bych se chtěl podívat po Zemi i mimo ni, ale žiju tady, a žiju tady rád.
Která kniha Tě nikdy nepřestane bavit?
Já moc nečtu knihy znovu. Několikrát jsem přečetl ságu Impérium od Raymonda Feista.
Koho z historie nebo současnosti obdivuješ?
Já nemám takové vzory. Lidí, kterých si hodně vážím je dost, ale nejsou to známé osobnosti ve stylu třeba Winstona Churchilla.
Na co bys rád měl talent?
Na kreslení tužkou.
Kterou Tvou dobrou vlastnost lidé kolem příliš přeceňují?
Snad všechny. (směje se)
V jakém stavu mysli se právě nacházíš?
Velmi pohodovém.
Co považuješ za svůj doposud největší životní úspěch?
Že jsem spokojený.
Co bys změnil na své rodině, kdybys měl tu možnost?
Nic.
Máš nějaké životní heslo?
Když už, tak už. (Never go hard, always go harder.)
Přidávám svou poslední otázku – variaci na „Kdybys byl hráč baseballu, na které pozici bys chtěl hrát a proč?“ Ale protože jsi moderátorem vědeckého pořadu, nikoli sportovního, tak se ptám: „Kdyby sis mohl vybrat jeden vesmírný objekt, který ti je sympatický, případně jehož vlastnosti bys chtěl mít, který by to byl a proč?“
Vědoucí černá díra. Protože se může naučit strašně moc. Protože všechno, co pohltí, se může naučit.
A přemýšlel jsi nad tím, že z hlediska gravitační singularity z černé díry nikdy nic neprojde zpátky? Musel bys nějak modifikovat její fyzikální vlastnosti?
Musela by to být vědoucí černá díra. A vědoucí černá díra – v mém podání - když posbírá všechny informace, tak se sebou dokáže udělat, co chce. (směje se)