Dobré ráno

Záznam chatu z úterý 26. listopadu 2024

Martina: „Dobré ráno, paní doktorko. Mám čas od času takovou tíseň na hrudi víceméně bez příčiny( třeba několik dní v kuse), neporadila byste mi, jak se jí zbavit? Děkuji moc.“

PhDr. Pavlína Doležalová: „Dobrý den. Mrzí mě, že prožíváte takové pocity, zní to velmi nepříjemně. Potřebovala bych znát celý kontext Vaší situace pro vhodná doporučení, jak situaci řešit - doporučuji tedy vyhledat psychoterapii, v rámci které se s psychologem můžete pobavit o tom, kdy se Vám to děje, co bývá spouštěčem, zda Vás to v něčem omezuje a na jaké všechny životní oblasti to má vliv apod. Podle stručného popisu by se mohlo jednat např. o jeden ze symptomů úzkosti. A s tou terapie umí pracovat velmi hezky. Drží, Vám palce.“

ANTIH: „Jak může psychoterapeutka pomoci lidem s poruchami osobnosti?“

PhDr. Pavlína Doležalová: „Dobrý den, psychoterapie může být účinnou podporou i pro lidi s psychickými problémy. Často je vhodným doplněním například k farmakoterapii nebo ke spolupráci s psychiatrem. V rámci terapie se soustředíme na jádra problémů, můžeme jít více do hloubky, máme prostor a čas si povídat o tom, co v životě funguje a co naopak vyžaduje nějakou změnu a jak k ní dospět efektivní cestou. Je to také vhodná podpora motivace a příležitost ke sdílení pocitů a zkušeností z minulosti.“

Anna: „Neměl by radši být každý psychoterapeut i lékařem?“

PhDr. Pavlína Doležalová: „Dobrý den, psychoterapeut a lékař jsou dvě odlišné profese, které se však mohou prolínat. Abychom se stali terapeuty, musíme absolvovat obvykle několikaletý psychoterapeutický výcvik ve vybraném směru (např. KBT, psychoanalýza, gestalt). Pro lékařkou praxi je nutné vystudovat vysokou školu. Lékař si tedy může udělat následně nástavbu výcviku, pro jehož absolvování je podmínkou mít ukončené VŠ vzdělání. Může tak obohatit svou praxi.“

Anonymní mamink: „Dobrý den, paní doktorko, Mám 15 letou dceru s disharmonickým vývojem osobnosti a pravděpodobně hranicni poruchou osobnosti. Tuto informaci máme od ošetřujících lékařů, není ji ale oficiálně diagnostikována vzhledem k věku. Dcera se sebeposkozuje, je sebedestruktivní, několikrát se pokusila o sebevraždu a vystavuje se extrémním situacím, včetně užívání drog. Naposledy byla na několikadenním útěku hromadne znásilněná. Nahlásila to, dávala výpověď i na policii.Ona tím vším trpí, ale nehodlá s tím nic dál dělat, otevřít se, mluvit o tom, postoupit terapie. Již byla v psychiatrické nemocnici kvůli sebepoškozování, ale vzhledem k nespolupráci byla po měsíci propuštěna. Všechno je ji jedno, stejně chce umřít. Už nevím, jak ji mohu pomoci. Terapie a lékaře odmítá, nevěří jim. I byla od jednoho lékaře po pěti minutách vyhozena z ordinace, jelikož byla pry k němu arogantní.Jak pomoci člověku, který pomoc odmítá? Stále jsem za dceru zodpovědná, není ji ještě 18 let a chci jí pomoct. Dlouhodobě se to ovšem vůbec nedaří. Děkuji za odpověď.“

PhDr. Pavlína Doležalová: „Dobrý den, to mě moc mrzí, že to máte Vy i dcera takto náročné. Terapie i jakákoli léčba a její průběh a úspěšnost jsou také závislé na motivaci, ochotě a snaze pacienta/klienta spolupracovat a respektovat dobrovolně doporučené postupy, jinak výsledky bohužel nebudou buď efektivní či dlouhodobé nebo spíše vůbec žádné. Rozumím, že je to pro Vás nesmírně těžká situace, zdá se, že jste vyzkoušela již opravdu vše. Doporučila bych Vám nebát se najít pomoc a podporu i sama pro sebe, ošetřit se a s někým mluvit o tom, co prožíváte. Držím Vám i dceři palce.“

Vlastimil: „Dá se vůbec prožitý negativní zážitek někdy vytěsnit?“

PhDr. Pavlína Doležalová: „Dobrý den, vytěsnění, o kterém hovoříte, je takzvaný obranný mechanismus. Ten má za cíl dočasně ochránit, pokud je nějaká situace pro nás příliš těžká. Z dlouhodobého hlediska je však spíše neefektivní cestou, jelikož nedává možnost zážitek zdravě zpracovat - a to včetně bolavých emocí. Může tak naopak vést k paralýze nebo k tomu, že rána se nehojí, ale spíše zhoršuje. Nelze zapomenout, lze ale zdravě zpracovat. I k tomu mohou pomoci odborníci na duševní zdraví (psychologové, terapeuti, psychiatři atd.).“

Jana: „Mám kamarádku, která si prošla velmi nepříjemným vztahovým obdobím , kdy byla několikrát partnerem i napadena. Mluvit, rozebírat to, nebo z toho udělat tabu a nedotýkat se v komunikaci s ní tohoto tematu?“

PhDr. Pavlína Doležalová: „Pěkný den, je hezké, že máte o kamarádku starost, a že se tu pro ni snažíte být. Záleží na Vašem vzájemném vztahu - pokud si věříte a jste zvyklé sdílet společně i těžké věci, určitě o tom s ní zkuste promluvit. Můžete jí nabídnout prostor a pokud ona bude chtít, využije ho. Zároveň je potřeba respektovat i to, že se o tom třeba nebude chtít bavit hned. Každopádně pro dobré uzavření náročného vztahu je sdílení důležitou součástí. Držím palce.“