Colette není jen další film o holocaustu,
Colette je překrásný příběh!
Holocaust, slovo skloňované, omílané a vzbuzující pocit, že již vše bylo řečeno, vysvětleno, natočeno. Tato kapitola dějin nemůže být zapomenuta právě tím, jak se vymkla lidskému rozumu a všem humánním principům. Koncentrační tábory stojí tak před námi jako evokace Dantova Pekla. To je pro nás autory, Arnošta Lustiga a mě, výchozí filozofické téma. Osvětim a Birkenau, Peklo lidského rodu, místo, kde byly popřeny základní hodnoty civilizace vůbec a člověk jako lidský tvor byl pokoušen tak, jak nikdy od Stvoření světa.
Je téměř neznámé, že právě slovenští Židé přišli do Osvětimi před Čechy a právě prvních 600 a posléze dalších 3000 slovenských Židů museli dostavět nový sesterský vyhlazovací tábor Birkenau, v kterém také až na výjimky zahynuli. V dubnu 1944 se podařilo dvěma mladým slovenským vězňům Alfredu Wetzlerovi a Walteru Rosenbergovi (později známému jako Rudolf Vrba) z tábora smrti rafinovaně utéct a předat zástupcům Židovské rady v Žilině pravdivou zprávu o dění v Osvětimi/Birkenau. Zpráva pak byla předána Světovému židovskému kongresu v Ženevě a Úřadu zvláštního vyšetřování ministerstva spravedlnosti USA.
Colette chce být návratem k prapůvodní formuli filmového díla. Poutavou, vzrušující diváckou formou přinést, zejména mladé generaci, napínavý příběh – ve své podstatě – jejich vrstevníků. Je to velký příběh o útěku za svobodou, ale zejména se silnou a bezprostřední katarzí z prožitého, viděného. Naším cílem, a mě jako režiséra hlavně, je podvědomě nenásilně zdůraznit nadčasové etické hodnoty, jako je síla lásky, svobody, osobní zodpovědnost za svůj život i nutnost bránit svou integritu za všech okolností.
Nechceme historický film nějak násilnit akčními „soudobými“ prvky, nebo film obsadit akčními hrdiny a překrucovat tak historickou skutečnost. Naopak, cílem je silným, emotivním příběhem oslovit soudobé publikum a chceme, jakkoliv se to zdá nemožné, aby se současné publikum ztotožnilo s ústřední dvojicí hrdinů a spoluprožilo napínavý, v pravdě historický thriller.
Nezastíráme, že film – tím, že nechce být historickým dokumentem, ale fikcí sestavenou z mozaiky skutečných, historicky doložených příběhů – musí být stylizován. Z toho vyplývá můj důraz na magický realismus vyprávění, na stylizaci jednotlivých složek, jako je herecké obsazení, výtvarná stránka filmu, mise-en-scène, stylizace obrazu kamerou, střih, hudba. Jako režisér chci vytvořit atmosféru koncentračního tábora tak, aby diváci prožili pocit svých hrdinů naléhavěji, než by se stalo při jakékoliv školní přednášce nebo i návštěvě památníku. Chci, aby se diváci díky dokonalému výtvarnému provedení dekorací ocitli v Osvětimi.
Celý nejužší režijní štáb prošel stovky dostupných dokumentů, inspiroval se výpovědí účastníků i dokumentací na místě. Vlastní dekorace je barevně stylizována podle prostředí a scén, které se v nich odehrávají. Herecké obsazení odráží národnostní složení tábora a národnostní směs hrdinů. Angažovali jsme kvalitní, charakterní herce z Česka, Slovenska, Polska, Německa i Francie. Důraz byl kladen na pravdivost hereckého projevu a celkového naturelu, schopnost filmovými, mimoverbálními prostředky vyjádřit ty nejjemnější a nejniternější pocity hrdinů.
Film se opírá o silný příběh, prožitý Arnoštem Lustigem, a scénář ho rozvrstvuje do klasického aristotelovského oblouku v pěti dramatických kapitolách s prologem a epilogem. Tuto dramatickou stavbu dramatu jsem se – jako režisér – snažil podtrhnout rytmem a vnitřním rytmem jednotlivých scén, kdy ke konci filmu, tak jak příběh spěje ke svobodě (nebo smrti?) a ukončení války, je vyprávěn zrychlujícím se tempem oproti začátku, kdy jsou hrdinové vhozeni do pekla Osvětimi a každý první a další den je nekonečný v poznané hrůze a uvědomění si souvislostí.
Kamera pod mistrovským dohledem Marka Jíchy se pohybuje na hraně desaturovaného, černobílého, až chladně modrého filmu v kontrastu s magickými, snovými pasážemi a horkým létem po válce. I vyprávěcí rámec, tedy prolog a epilog je výtvarně podobný filmu, tak jako si hrdina nese doživotní trauma s sebou.
Film je vyprávěn z pozice hlavního hrdiny Viliho a tím je také jasně formulována střihová a režijní dekupáž, neboť volba úhlů pohledu a jejich velikost musí korespondovat s vnitřním pohledem hrdiny. Jedině tím bude divák vtažen do vnitřního světa chlapce – dospívajícího muže.
Hudba famózního světově respektovaného islandského skladatele Atliho Örvarssona emotivně akcentuje pocity a zmatek hrdinů, kteří se rozhodnou k tak riskantnímu činu.
Tímto filmem navazuji na své předchozí historické filmy a chci ukončit trilogii, započatou úspěšným filmem Pramen života a Krev zmizelého podle Vladimíra Kornera. Právě v době negace zpodobování vyšších mravních principů v úporné snaze komerčně zaujmout si myslím, že je nutné proti zmanipulovanému vkusu přinášet na plátna podívané s hlubším etickým dosahem a až šokující pravdou. Filmy jako Pianista, Předčítač či Habermannův mlýn dokázaly, že to není anachronismus.
Milan Cieslar – režisér a scénárista