Epizoda 6/23

Zkoušeli jste si někdy představit, jak by vypadal svět bez aut? Co by se stalo, kdyby Rudolf Diesel nevynalezl a Charles Kettering nedotáhl nápad na motor poháněný naftou? Asi to chce pořádnou porci volného času, aby se člověku začaly převalovat hlavou takové myšlenky, ale přesně tato „kdyby“ jsou základním kamenem žánru zvaného steampunk.
Na počátku to byl literární žánr – spekulativní sci-fi, v jehož rámci se autoři zamýšleli nad tím, jak by vypadal svět, kdyby informační revoluce propukla už v devatenáctém století, uprostřed viktoriánské éry. A až v posledních letech se přeměnil na estetický směr, který po svém reaguje na masovou produkci a poskytuje k ní určitou alternativu. A zrovna tak reaguje na fakt, o kolik je snadnější kutilství dnes oproti minulosti.

Nepříliš často uvádíme videoklipy od domácích autorů. Není v tom žádný odpor k československé scéně. Spíše naopak. Je tomu tak proto, že bychom jim tím prostě neudělali dobrou službu. Přímý vizuální souboj s produkcí z vyvinutějších zemí je nemilosrdný. Takže minule byli Luno a dnes je tady track Delete Me, který se velmi povedl videoartistovi Lukáši Vojířovi a hudebníkovi, který si říká Merak. Což je Dj & producent pohybující se v komunitě kolem pražského Cross Clubu. To jsou lidé, kterých se jednou za vás zeptáme, proč se drum´n´bassu nyní říká dubstep.

Mezi muzikanty existuje určitý kastovní systém. Buď tvoříte hudbu po svém a jste umělec, nebo jste nájemný studiový hráč, a pak jste v očích těch prvních jen „produkt z konzervatoře”, námezdný dělník bez duše. Že se tyhle předsudky můžou ukázat jako absolutní nesmysl, dokazují Hidden Orchestra. Britové srocení kolem zvukového designéra Joea Achesona, který na čas vystoupil ze služeb BBC, aby založil kvartet společně se dvěma studiovými žoldáky Timem Lanem a Jamiem Grahamem. Přibrali k sobě ještě Joeovu přítelkyni Poppy Ackroyd a vydali desku Night Walks, která vlila novému jazzu novou krev do žil. A že už byl pořádný hlad po novém velkém jméně na této scéně, to dokázal téměř okamžitý globální úspěch kapely, který se projevil i v pražské Akropoli. Čekali to vlastně její členové?

Kvůli zbabělosti českých distributorů jste měli snad jedinou možnost zhlédnout tento snímek, a to na loňském Festivalu francouzského filmu. Nyní ale konečně vychází na DVD, a tak se můžete nechat zasáhnout celovečerním hraným debutem Romaina Gavrase. Kdo zná jeho předchozí tvorbu, asi se už začíná trochu bát. Jen málo filmařů dokáže používat inscenovanou brutalitu a zlo jako umělecký nástroj tak obratně jako Romain Gavras. Genocida zrzků z klipu ke skladbě Born Free od M. I. A., brutální cápkové z videa k singlu Stress od Justice nebo hořící groupies polité vodkou z dokumentu Justice A Cross the Universe – to je jen špička ledovce. A chladně příčetný a nesmírně zlý Krutý Gavras teď odhaluje masu ledu skrytou pod hladinou.

Philipa K. Dicka mají filmaři určitě jako povinnou četbu. Jeho paranoidní romány, ve kterých zúročil snad všechny své podivné vize způsobené závislostí na prášcích, se dočkaly už nejedné filmové adaptace. Jen zlomek z nich si ale vysloužil status klasiky. Od Blade Runnera, Total Recall, přes Minority Report, Paycheck a Next až po Dvanáct opic a Temný Obraz. Všechny tyto snímky a asi tucet dalších byly buď přímou adaptací románu či povídky, nebo jimi byly inspirovány. A teď se dočkali i Správci osudu: příběh politika bojujícího o děvče svých snů se záhadnými správci osudu v kloboucích.