Místo na slunci

"Každý by se rád dožil vysokého věku, ale nikdo nechce být starý." Tento historický bonmot stále platí. A především v dnešních Čechách. Lidé kolem šedesáti let věku nejen že nemají šanci při shánění práce, ale jsou považováni za společenskou přítěž. Nestačí tempu moderní doby a nejsou ani schopni či ochotni se mu přizpůsobit. Jejich svět je jiný než svět generace, která je právě na vrcholu. Možná by bylo nejpraktičtější tyto spoluobčany (kteří pobírají od státu peníze a přitom nejsou tvůrci HDP) někam odklidit, aby nepřekáželi. Tahle země prostě "není pro starý".

Dokument Místo na slunci však představuje mimo jiné čtveřici lidí, kteří i přes svůj pokročilý věk se dokáží nejen postarat sami o sebe, ale svými dovednostmi a zkušenostmi jsou prospěšní svém okolí. Ať už je to téměř stoletá paní Pavla Kováčová, která dvakrát týdně hraje na klavír v baletní škole, nebo pan Richard Belcredi, který svůj čas věnuje obnově restituovaných majetků, aby je mohl v co nejlepším stavu předat svým vnukům. Je to i pan Karel Leskovjan, který sice říká, že výhodou stáří je to, že nic nemusí dělat, ale právě on se od rána do večera stará o malé hospodářství. A paní Míla Dolečková právem tvrdí, že má svůj diář zaplněný na týdny dopředu. Jsou to lidé, kteří stejně jako mnozí jejich vrstevníci, nemusí bojovat o "místo na slunci". Oni tam své místo dávno mají. A dávají razantní odpověď na otázku, která také zazní ve filmu: "Staří lidé jsou problém. Kam s nimi?"