Princezna Mononoke

Princezna Mononoke představuje jedno z vrcholných děl nejen v rámci animovaného filmu, ale i kinematografie jako takové. Režisér Hajao Mijazaki si již předchozími snímky vybudoval výsadní postavení v rámci japonské kinematografie coby tvůrce, jenž v kategorii snímků cílených na celou rodinu dokáže balancovat mezi širokou přístupností a bytostně osobitou vizí, která nedělá kompromisy v zájmu komerčního potenciálu. Přesto, nebo právě proto se jeho filmy pravidelně umisťovaly na samotné špičce žebříčků návštěvnosti. Princezna Mononoke se dokonce svého roku stala v Japonsku historicky nejnavštěvovanějším domácím filmem všech dob, což ale není zdaleka jediný důvod, proč bývá považována za jeden z absolutních vrcholů Mijazakiho tvorby.

Film před diváky rozkládá epický obraz světa, v němž se mísí reálie historického období Muromači (1336–1573) s japonskou mytologií a vlastní Mijazakiho obrazotvorností. Ta dává vzniknout fantaskním tvorům, bájným zvířatům i božstvům, která obývají rozsáhlé přírodní oblasti, do nichž ale zasahují lidé. Právě vztah člověka a přírody představuje jedno z ústředních témat snímku, jež je rozvedeno s obšírnou komplexností a bez jednoduchého černobílého vidění. Tomu zásadně napomáhají ústřední i vedlejší postavy, které nejsou jednorozměrnými animovanými figurkami, nýbrž komplexními lidskými osobnostmi s řadou předností, slabostí i vnitřních motivací. Vyprávění pak staví na střetu mezi dívkou vychovanou vlky San, jež urputně bojuje proti lidem, a vládkyní Železného města paní Eboši, která likviduje přilehlý les v zájmu zajištění obživy pro své poddané. Do tohoto sváru vstupuje mladý princ Ašitaka, na něhož při obraně vlastní vesnice před démonem přešla smrtelná kletba hněvu, na niž hledá lék právě ve hvozdech, kde přebývá San. Mladík, jenž na vlastním těle permanentně cítí hrůzy vyvěrající ze zaslepené nenávisti, se pokouší přivést obě strany ke smíření, ale je toho vůbec možné dosáhnout? Jaké oběti si ještě konflikt vyžádá, než se oběma stranám podaří pohlédnout na svět perspektivou té druhé?

Hajao Mijazaki bývá někdy, ve snaze přiblížit jeho tvorbu neznalým divákům, označován jako „japonský Disney“, ale jak vyplývá z předchozích řádků a především ze samotných jeho filmů, je tento příměr neadekvátně zjednodušující. Jediné, co japonský mistr sdílí s průkopníkem americké mainstreamové animace, potažmo s tvorbou studia nesoucího jeho jméno, je komerční úspěšnost a schopnost oslovovat široké spektrum diváků. Ale zatímco disneyovky jsou v převážné míře kolektivní díla řady režisérů, která adaptují klasické příběhy do podoby univerzálně přístupných produktů, Mijazaki dává všem svým filmům výrazný autorský otisk osobité obrazotvornosti, která nechává ožít mnohovrstevnatá, a v převážné míře původní vyprávění.

Princezna Mononoke se pro Mijazakiho a animační studio Ghibli, které v roce 1985 spoluzaložil s režisérem Isaem Takahatou a producentem Tošiem Suzukim, stala průlomovým titulem, co se týče mezinárodního uznání. Ačkoli jeho předchozí filmy byly v Japonsku velkými hity, do zahraničí pronikaly spíše sporadicky a rozhodně ne jako autorská díla s upřednostňovaným jménem režiséra. Dva roky po japonské premiéře byla Princezna Mononoke uvedena na prestižním filmovém festivalu v Torontu a následně i v zahraniční distribuci. Jednohlasé nadšené přijetí kritikou i diváky záhy z filmu udělaly celosvětovou senzaci a ustanovily značku Studia Ghibli coby záruky nejkvalitnějších filmů pro celou rodinu. Dnes Princezna Mononoke platí za milník animace i anime, stala se předmětem nejedné nadšené recenze, ale také akademických rozborů a odborných publikací a pravidelně se objevuje v žebříčcích nejlepších filmů všech dob.