Život a dílo výjimečného, u nás téměř neznámého, malíře i člověka Aléna Diviše, žáka F. Kupky, přítele B. Martinů, F. Tichého či V. Holana.
Režie M. Řezníček.
  • Vyrobeno 2002
  • Země původuČesko
    • Skryté titulky
    • Formát 4:3

Dílo i životní osudy malíře Aléna Diviše (1900-1956) jsou pro širší veřejnost v podstatě neznámé. V odborných kruzích se o něm ví především díky PhDr. Jaromíru Zeminovi, který jej v polovině 70. let znovuobjevil. Díky tomu lze Divišovo dílo postavit vedle veličin českého umění, jakými jsou například Jan Zrzavý nebo Divišův velký přítel František Tichý či v kontextu světového umění třeba Jean Dubuffet.

Film hledá ve vzpomínkách pamětníků zaváté stopy Aléna Diviše a zároveň je rozvíjí v kontextu jeho díla. Vzpomínají zde například sochařka Zdena Kriseová, spisovatelka Lenka Reinerová, historik umění František Dvořák, sochař Miloš Chlupáč, fotograf Václav Chochola nebo malíř Zdeněk Sýkora.

Alén Diviš zemřel s podlomeným zdravím v šestapadesáti letech v Praze. Ke konci svého života maloval především biblické motivy a to často uhlem na balicí papír, protože mu scházely prostředky nejen k malování, ale i k obživě. Tehdy se setkával již jen s omezeným okruhem přátel. Vyhraněnost Divišova výtvarného i osobního projevu byla neslučitelná s tehdejšími dobovými tanci. Je příznačné, že jediná souborná výstava uspořádaná za jeho života v Československu skončila 22. února 1948 tedy těsně před "únorovým vítězstvím".

Tomu všemu předcházelo začátkem dvacátých let studium na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze a odchod ve 23 letech do Paříže, kde maloval také pod vedením Františka Kupky či Fernanda Legéra. Jeho osud se láme v roce 1939, kdy byl uvězněn za údajnou špionáž. Pobyl nejprve v samovazbě ve vězení La Santé v Paříži, kde vytváří nástěnné kresby vězňů, které se stanou jedním z klíčových témat jeho pozdější tvorby. V letech 1940-41 byl vězněn ve francouzském koncentračním táboře Sidi el Ajachi v Maroku, a poté v internačním táboře na Martiniku. Odtud uprchl přes oceán do Ameriky, kde prožívá relativně klidné a šťastné tvůrčí období. Zde také vzniká trvalé přátelství s Bohuslavem Martinů. V roce 1947 se vrací do Československa, ale to již naděje poválečného nadechnutí ze svobody záhy rozmetá únorový puč. Alén Diviš žil v 50. letech na okraji společnosti, východiskem mu byla tvorba. Při životě jej udržovaly vztahy s několika přáteli: H. Zaorálková, F. Tichý, B. Stefan, V. Holan... Po smrti umělce upadá jeho dílo, nezapadající do kánonů "socialistického umění", na dlouhou dobu v zapomnění, a teprve postupně se Alén Diviš ocitá v kontextu moderního umění 20. století.

Napište nám