Čím je pro vás osobně Občanský průkaz? Vzpomínkou na vlastní mládí, dospívání, vyrovnání se s tehdejší dobou? Někde tam je třeba hledat důvod, proč jste se rozhodl režírovat film sám a nenabídnout jej jako producent k realizaci jinému režisérovi?
Já jsem se rozhodl točit Občanský průkaz, protože se mi líbil scénář, který mi podstrčil Petr Jarchovský. Děj filmu je zasazen do půlky sedmdesátých let. Myslel jsem si, že normalizace je pro mne uzavřená filmem Pějme píseň dohola a že se k tomuto období už nechci vracet. Koneckonců v myšlenkách mi z ní ulpívá jen jakási hořkosladká mlhovina laciného likéru. Prožil jsem kus totáče v pubertě, což je nutně spojené se spoustou slastných vzpomínek. A taky se spoustou buzerace a debility. Tuto zvláštní směsku jsem se snažil přenést do filmu. Na Petrově scénáři mě překvapilo, jak se jednotlivé postavy respektive lidské typy těchto filmových postav projektují do dneška. Do doby, do které po vcelku naivní, ale osvobozující éře devadesátých let jakoby se v poněkud přeonačené podobě éra buzerace a debility zase vracela. Nicméně Občanský průkaz není agitka. Je to příběh jedné party, která rebeluje vlastně proti své vůli, jenom proto, že má ráda jiné hodnoty než generace jejich fotrů a matek.
Film nemá klasickou lineární strukturu, je spíše mozaikou vyprávění... Jak náročná byla finální práce ve střižně? Provázelo ji váhání nad konkrétními scénami, které vybrat? Která je vaše oblíbená?
Film má strukturu deníkového vyprávění. Jako kdyby si hlavní hrdina poněkud nedbale zapisoval jenom ty události z jeho života mezi čtrnáctým a devatenáctým rokem, které ho silně zaujaly. Snažil jsem se film točit tak, jako kdybychom ten deník našli někde v šuplíku a zápis po zápisu jsme nafilmovali. Koneckonců forma vyprávění Občanského průkazu byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se pustil do jeho režie. Líbí se mi, jak se jednotlivé osudy a děje splétají z těchto útržků. Tyto střípky do sebe dost důmyslně zapadají, a tak bylo prakticky nemožné kterýkoli z nich z filmu vyhodit, aby se nám stavba nezbortila. A tak nakonec vypadly jenom dvě scény, které se ukázaly jako nadbytečné. Oblíbených scén mám ve filmu spoustu, k tomu ať se vyjádří diváci.
Jak moc se výsledná podoba Občanského průkazu liší od první verze scénáře? Jaká byla vaše spolupráce s Petrem Jarchovským při jeho psaní?
Předně by bylo dobré začít tím, jak se scénář liší od románové předlohy Petra Šabacha, která je velmi rozmáchlá, pokud jde o dobu, kdy se odehrává. Šabach rozvíjí osudy svých hrdinů od konce šedesátých let přes léta normalizační a vyprávění končí v letech devadesátých. Petr Jarchovský nejprve zeštíhlel román do podoby novely, těžiště vyprávění přenesl do půlky sedmdesátých let a doplnil románové charaktery o nové postavy a nové příběhy. Krom jiného tím dosáhl toho, že hlavní hrdinové ze scénáře jsou stejný ročník narození, jako jsem já, takže jsem se mezi nimi cítil jako doma…
Film jsme připravovali rok a půl a točili jsme ho rok, to aby nám ti puberťáci trochu vyspěli, mentálně i fyzicky. Už z toho vyplývá, že jsme scénář i dramaturgii jednotlivých scén vybrušovali jak s ohledem na dlouhé realizační období, tak i s ohledem ke schopnostem a přirozeným charakterům mladých neherců. Jejich přirozené charaktery jsme prostě vzali do hry a pracovali s nimi, rozvíjeli je.
Občanský průkaz má za sebou několik testovacích projekcí. Byly pro vás divácké reakce nějakým způsobem překvapivé?
Na testovací projekce jsme zvali vždy směs jak pamětníků, kterým říkáme nostalgici, tak mlaďochů z řad středoškoláků a vysokoškoláků. Zaujalo mě, jak mladí diváci se zájmem reagují na některé dobové reálie a absurdity – slavnostní předávání občanských průkazů, sáhodlouhé fronty na cokoli, fenomén Tuzex, dobové rekvizity a kostýmy… V několika málo scénách, které by pro pamětníky stačilo načrtnout ve zkratce, jsme proto zvolili trochu popisnější způsob vyprávění. Řečeno dobovým slovníkem jsme se v těchto scénách porochnili.
Často bývají slyšet postesknutí tvůrců, že nové české filmy se rodí dlouho a obtížně, především vinou nedostatku finančních prostředků. Jaká je v tomto směru „historie“ Občanského průkazu? A obecně, co bylo na přípravách, průběhu natáčení či dokončovacích pracích nejsložitější?
Samozřejmě, že u dobové látky pociťuje tvůrce nedostatek peněz při každé realizačně obtížnější scéně – komparz, který se musí draze dobově oblíknout a nalíčit, dobová auta atd. atd. Nicméně jsem na tento rozhovor napojený spíš jako režisér, než jako producent. Bavme se spíš o režii než o financích.
Do hlavních rolí party teenagerů jste obsadil čtveřici bez předešlých hereckých zkušeností – jak náročný byl výběr hlavních představitelů, jaká kritéria byla rozhodující?
Já jsem nejdřív hledal mezi elévy z konzervatoře - alespoň takovou taktiku jsme zvolili s Mirkou Hyžíkovou, která dělala pro film herecké obsazení. Když jsme mezi mladými adepty herectví neuspěli, začal rozsáhlý konkurz mezi středoškoláky. Viděl jsem jich desítky, ba stovky. Ty nejlepší jsme pak mezi sebou kombinovali při hereckých zkouškách, až nakonec zůstali ti čtyři, kteří jsou k vidění ve filmu.
V Občanském průkazu hraje jednu z hlavních úloh Aňa Geislerová, se kterou jste spolupracoval již na filmech Pějme píseň dohola a Želary. V čem vám spolupráce s Aňou vyhovuje?
Ve všem. Aňa je, podobně jako já, intuitivní, což je cesta, která je zajímavá tím, že i když je někdy třeba trochu nepřesná, vždycky přináší něco nečekaného, emotivního, neomšelého.
Herecké obsazení kombinuje profesionální herce a neherce, což pro vás není nová zkušenost. Jak se vám daří tyto zcela odlišné styly projevu skloubit?
Této disproporci jsem podřídil jak obsazení herců, tak technologii natáčení. Chtěl jsem, aby výsledný projev herců i neherců působil autenticky, homogenně a pravdivě. Když vytváříte charakter nějaké postavy s dobrým hercem, máte celou škálu možností a odstínů. Herec může čerpat z vlastní prožité zkušenosti nebo z charakteristiky nějaké osoby mu blízké. Nebo, má-li dost představivosti a fantazie, si daný charakter vymyslí v hlavě sám. Neherec, pokud nemá nadání od pánaboha, čerpá tak akorát ze sebe, ze svých vlastních prožitků. Při natáčení mu pak všude překáží všelijaké filmařské haraburdí i početný a všude se hemžící štáb. Proto jsme nejprve obsadili postavy kluků – neherců, které jsem hledal podle určité typologické představy a podle jejich přirozeného projevování se v komunikaci s okolím. K nim jsem pak hledal herce fyziognomicky uvěřitelné – to pokud šlo o vazby rodinné, s intuitivním přístupem k herectví, trpělivé a se schopností jisté míry improvizace podřízené možnostem právě neherců.
Necháváte hercům možnost improvizace, nebo se striktně držíte scénáře? Je při práci s neherci improvizace možná?
Nechával jsem si pro improvizaci velký prostor. Ani ne tak v dialozích, spíš v aranžování jednotlivých scén. Hledali jsme aranž s herci vždy společně, aby se cítili co nejmíň svázaní nějakou kostrbatou akcí. Teprve poté, co jsme scénu takto nazkoušeli, hledali jsme ideální pozici pro kameru nebo kamery, točili-li jsme na dvě. Takováto práce vytváří poměrně vysoké nároky na práci kameramana, protože je nutná velká flexibilita. V tomto ohledu mi spolupráce s Martinem Štrbou velice vyhovovala.
Pro náladu filmu je velmi důležitá hudba. Měl jste nějakou konkrétní představu, jaké písně by ve filmu měly zaznít? Ústřední písní filmu je Most of the Time od Boba Dylana. Proč jste zvolil zrovna ji? Jaké další skladby diváci ve filmu uslyší?
K té Dylanově písničce jsem se dostal docela náhodou. Ona vlastně vůbec není dobová. Poprvé vyšla v roce 1989 na albu Oh Mercy jako takový pomalý cajdák s hutným kapelovým zvukem. Úplnou náhodou se mi někdy před rokem a půl dostalo do ruky Dylanovo trojalbum nevydaných verzí písní (Tell Tale Sings (2008) a na něm jsem objevil i Most of the Time v jednoduché aranži s kytarou a foukací harmonikou. Ta písnička má v tomto provedení úžasnou naléhavost a zní přesně tak, jako by byla z Dylanova období, kdy hrál bez kapely. To mě nadchlo. Zní naprosto dobově, je od Dylana a přitom je neoposlouchaná. Další převzaté pecky bych nechal jako překvapení pro diváky. Rád bych ještě zmínil závěrečnou píseň, kterou zkomponoval Petr Ostrouchov na text básníka J. H. Krchovského. Je to takový našlapaný bigbít s prvky rašícího punku. Mám tu písničku moc rád a pěkně se na ní tancuje. Jmenuje se Obut a oblečen.
Občanský průkaz je vaším prvním filmem točeným nikoliv na materiál 35mm, ale digitální technologií. Jak tuto technickou změnu hodnotíte?
Pozitivně. Velice mne osvobodil pocit, že nemusím neustále myslet na to, kolik jsme vytočili drahého materiálu. Takřka třetinu scén jsme točili na dvě kamery. Šli jsme tak naproti každé vzácné autentické chvilce ve výrazech herců, gestech, pohybu. Často jsme pouštěli kamery i při hereckých zkouškách. Právě při nich se mnohdy, zvlášť u neherců, daly zachytit ony autentické reakce na situace, které se odehrávají poprvé a nejsou zautomatizované.