Ve filmu Občanský průkaz hrajete rozsahem nevelkou, charakterem však nepřehlédnutelnou postavu otce jedné ze spolužaček hlavních hrdinů – člověka, který vzbuzuje svým zvráceným chováním vyloženě negativní emoce – a hrajete jej skvěle. Jaká to byla práce?
Práce to byla krátká, ale zábavná a smysluplná. Sexuální zvrhlík a deviant, který vládne jistou, byť mizivou, ale přesto kolikrát rozhodující, mocí nad osudy jiných lidí, se hraje dobře. Můžete se jím stát a nemusíte mít pocit viny, ale naopak pocit z dobře vykonané práce. Takovou rozkoš jiná zaměstnání neposkytují.
Hlavní osu vyprávění tvoří příběh dospívání čtyř kluků v období v 70. letech minulého století, ale dospívání je snad v každé době provázeno revoltou vůči společnosti, rodičům... Jak jste pubertu prožíval vy?
Já jsem pubertu prožíval o chlup později, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Hodně času jsem trávil hrou na kytaru, protože jsem věřil, že díky tomu do mého života vstoupí dívky volných mravů.
Děj filmu je vsazen do sedmdesátých let minulého století, temného období nejtužší normalizace. Myslíte, že příběh z té doby může přitáhnout dnešní mladé diváky do kina?
Věřím, že ano. Je to příběh o střetu dobra se zlem, který se navíc zakládá na pravdivém podkladu, to bude vždycky přitahovat.
Zůstal vám v hlavě z natáčení Občanského průkazu nějaký dominantní dojem – pocit – zážitek... ať už úsměvný, nebo smutný?
Potkal jsem se s Aňou Geislerovou, Markem Taclíkem, Kristýnkou Bokovou, Ondřejem Trojanem a se spoustou dalších kamarádů, kterých si vážím a to, že s nimi mohu natáčet celovečerní film, pořád považuju za jeden ze splněných snů svého života. Byly to jenom dva natáčecí dny, ale i za to děkuju. Jsem přesvědčen, že to mělo smysl a že Občanský průkaz bude dobrý film.