Jak vidíte vaši postavu otce jednoho z hlavních hrdinů filmového příběhu? Jak byste ji charakterizoval?
No ono je dost těžké charakterizovat tuto postavu, aniž bych neprozradil něco z filmového děje, co by mělo být překvapení. Ale přesto snad mohu říci, že je to vědecký pracovník, milující otec spořádané rodiny, který to myslí dobře, ale má strach a je poněkud nervní. Z pohledu jeho syna Petra je to fotr, konformní posera, ale po různých peripetiích skončí jako táta, i když nemohoucí. Myslím, že tahle figura, pokud ji nebudeme vnímat pouze realisticky, v tom jak skončí, s sebou nese i jakýsi symbol životního postoje mnoha lidí, kteří museli žít v tom marasmu.
Hrajete tatínka, který má poněkud komplikovaný vztah s dospívajícím synem, jak vzpomínáte na vlastní pubertu?
Vlastně na ni ani moc nevzpomínám. Pubertu jsem prožíval v osmdesátých letech, tedy ještě „za totáče“. Nebyl jsem žádný bouřlivák, nedělal jsem žádné vzpoury. Žil jsem tak nějak obyčejně. Na gympl jsem začal dojíždět z malého města do Prahy, tedy do velkého světa. Chodil jsem na „Píkárnu" (gymnázium Wilhelma Piecka), kde jsme byli ve třídě posbíraný z celých Čech, lidi, které bavila matika a fyzika, takže tam byla dobrá společnost. Trochu jsem sportoval, jezdili jsme s partou na čundry a hrál jsem v místním amatérském souboru divadlo.
Děj filmu je vsazen do sedmdesátých let minulého století, temného období nejtužší normalizace. Myslíte, že příběh z té doby může přitáhnout dnešní mladé diváky do kina?
Určitě ano, samotného mě překvapilo, jaká je to vlastně už historie. Myslím, že pro starší diváky může být tento film velmi sugestivním připomenutím, v čem jsme to žili. A pro ty mladší pak téměř fascinující pohled „do jiného vesmíru“. Je to pohled, kde se mísí nostalgie s absurditou a humor s krutostí.
Jak probíhala příprava na natáčení? Pro Ondřeje Trojana je Občanský průkaz srdeční záležitostí, vzpomínkou na vlastní dospívání v nesvobodě... Snažil se vám tuto dobu přiblížit ještě nad rámec scénáře?
Ondra mi tu dobu nemusel příliš přibližovat, poněvadž jsem v tom také vyrůstal. I když jsem byl mladší, patřím mezi „Husákovy děti“, jsem „silný ročník sedmdesát“. Takže je vlastně pravda, že jsem to všechno tehdy viděl jinýma očima. Jako malý kluk jsem ještě neprožíval tu nesvobodu a v osmdesátých letech, když jsem dorůstal do toho věku nějakého uvědomění, tak to už pak bylo o něčem jiném. A vyvrcholením byla revoluce. Ale i tak musím přiznat, že dobu normalizace mám pořád nějak pod kůží. Opatrnost nevybočovat, konformita, iracionální strach z policajtů... Společnost mě „masila“ jako dítě především výchovně, a to hlavně v tom smyslu, že to, v čem jsem vyrůstal, mi přišlo normální.
Zůstal vám v hlavě z natáčení Občanského průkazu nějaký dominantní dojem – pocit – zážitek... Ať už úsměvný, nebo smutný?
Mám radost z práce s Ondrou Trojanem, děkuji mu za důvěru a odvahu, že mi svěřil tuhle roli. Celkově to pro mne bylo pěkné setkání s mnoha fajn lidmi. Taky jsem rád, že jsem si mohl zahrát s Aňou. Herci jsou taková špička ledovce, ve výsledku je na ně nejvíc vidět, ale já jsem si znovu během natáčení uvědomoval, jaká je to ohromná spolupráce mnoha lidí, jak je důležité, aby byl kvalitní celý štáb, každý dělal perfektně svoji práci, a pokud možno, jak se říká, s úsměvem na rtu. A v tomto případě tomu tak rozhodně bylo. Točilo se na čtyři etapy, v různých ročních obdobích, takže jsem s tímhle filmem prožil vlastně celý jeden rok. Kéž by bylo více takové práce!