Ondřej Malý
Antonín
Hrajete Antonína, příslušníka tajné policie s psychopatickými sklony, nepředvídatelným chováním, mocí, kterou mu do rukou dala organizace, kterou reprezentuje, muže, který své okolí udržuje v neustálém napětí... Jak vy sám vnímáte Antonínovu osobnost?
Jako člověka, který jde z jedné místnosti do druhé a otevírá dveře, za kterými myslí, že najde uspokojení, štěstí a klid. Ale čekají ho jen další a další nepokojné místnosti, a proto jde v očekávání dál a otvíráním dalších a dalších dveří ubližuje nejenom sobě, ale i čím dál většímu počtu lidí. A není pro něj polehčující okolností ani to, že je nemocný, i když on sám si toho není až tak docela vědom.
Předcházela natáčení nějaká specifická příprava (např. fyzická, studium dobových materiálů apod.)?
Ne, nic zásadního. Jenom jsem se sešel s kamarádem, který pracuje jako lékař u záchranné služby, a ten mi popisoval fyzické příznaky pacientů při hyperventilaci, kterou Antonín trpí.
Antonín je vaší první velkou filmovou rolí. Měl jste prostor vstupovat do realizace se svými nápady?
Samozřejmě, Radim Špaček i Ondřej Štindl byli v tomto ohledu velmi vstřícní.
Zůstal vám v hlavě z natáčení Pout nějaký zásadní zážitek?
Zásadním zážitkem pro mě bylo poznání, kam až dokáže postava Antonína zabloudit, kam až může spadnout, co všechno se otevírá. Intenzivních dojmů bylo mnoho. Dvouhodinová operní árie Luboše Veselého v našem estébáckém žigulíku. Slzavé údolí Kristíny Farkašové na našem společném rande. Tvrdost hlavy a zad Martina Fingera při výslechu a bitce. Historky a domácí slivovice Lukáše Latináka. Společná polévka s „blbou paní“ Natálkou Drabiščákovou. Tovární hala vítkovických železáren. A zvracení po vykouření třetí cigarety na mém prvním natáčecím dni. Ale hlavně krásná práce a výborná partička lidí kolem.
Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?
To bych taky rád věděl.