Dvacet bezesných let

Od děsivého zemětřesení v Arménii uběhla už dvě desetiletí, přesto je stále přítomné v životech lidí. Mnozí dodnes bydlí v provizorních bytech. Nemohou spát, vybavují se jim scény ze 7. prosince 1988, kdy přišli o své rodiny. Někteří obyvatelé města Gjumri (v době zemětřesení se jmenovalo Leninakan) zahánějí vzpomínky alkoholem. Přesto nerezignují a hledají naději. Kde ji nacházejí?

Film Libuše Rudinské zachycuje příběhy lidí, kteří ztratili své blízké a museli začít od nuly. Učitel Martin Pašajan byl ve chvíli největších otřesů ve třídě se svými žáky. Ze 424 lidí přítomných ve škole jich 321 zahynulo. Ztratil nejen studenty a kolegy, ale i celou rodinu - žena, šestnáctiletá dcera a desetiletý syn zůstali v ruinách jejich domu. Byl na dně. Přemýšlel o sebevraždě. "Rozhodl jsem se ale, že budu mít děti a postavím novou školu," říká. Dceři a synovi dal úmyslně jiná jména, než měly jeho první děti. "Nechtěl jsem opakovat jména mrtvých dětí, protože ony tady vedle mě pořád žijí," vysvětluje. Jiní obyvatelé Gjumri naopak ve stejné situaci jména dětí opakovali. Byla to pro ně věc kontinuity.

Navzdory prvotním slibům materiální pomoci tam žije dodnes většina lidí v bídě. "Gorbačov prohlašoval, že za dva roky postaví nové město, ale rozpadl se Sovětský svaz a peníze na byty zmizely neznámo kam," říká jedna z postav dokumentárního filmu, který je emotivní výpovědí o dlouhodobém vyrovnávání se s náhlou ztrátou blízkých a traumaty způsobenými silným zemětřesením.

„Gorbačov prohlašoval, že za dva roky postaví nové město, ale rozpadl se Sovětský svaz a peníze na byty zmizely neznámo kam,“ říká jedna z postav dokumentárního filmu, který je emotivní výpovědí o dlouhodobém vyrovnávání se s náhlou ztrátou blízkých a traumaty způsobenými silným zemětřesením.