Sedm vět o sobě
Píše Olivie Žižková: Ráda bych odpověděla na otázku, která mi byla již párkrát položena a to, že kdyby měl film pokračování, tak jestli bych chtěla točit a otvírat své nitro nadále.!? Určitě ne, nerada bych totiž aby to sklouzlo úplně někam jinam a nechtěla bych rozvádět mé vnitřní pocity a dobu, kdy jsem si opravdu sáhla až na dno....! Dostala bych se totiž úplně jinam, než jsem původně chtěla. Často totiž neumím své emoce zcela ovládnout a zkrotit. Příběh by tak ztratil koncepci a byl by z toho tak trochu "segedín". Nerada se pouštím do větších akcí nepřipravena.! Přišla jsem totiž s něčím, co mě trápilo a nosila jsem v sobě tento problém dlouhá léta, jako "rakovinový nádor". Kdyby nebylo mé přítelkyně, která mi poradila, ať jdu o tom pohovořit dřív, než mně někdo předběhne a práskne o mém " mindráku", tak bych se tím trápila dodnes. Po skončení natáčení tohoto filmu nastalo pár změn a hlavně se dostavila obrovská úleva.! I když ve filmu popisuji své subjektivní pocity, které se týkají konkrétních lidí, tak si uvědomuji, že oni se v tu chvíli nemůžou bránit a trochu to mohou vnímat,"jako vyřizování si účtů přes média". Ale každý jsme zodpovědní za své činy a bohužel se mi podařilo "postěžovat si před národem" a je to pro mě vlastně i forma satisfakce. Zatím mám ze své výpovědi výborný pocit, i když jsem film ještě neviděla a nevím, jak celkově vyzní po sestřihu a v kontextu s příběhy a osudy dalších protagonistů.! Možná pro mě ta důležitá fakta skončí pouze ve filmovém archívu... Každopádně nastala ale radikální změna a to pro mě zcela zásadní, že jsem dokázala konečně najít sama sebe a zbavila jsem se až chorobné závislosti na Darině Rolincové, za kterou jsem se schovávala a bývala ještě nedávno mou modlou. Jenže nevím, jestli se to stalo díky CINEMATERAPII, nebo pomoci psychologů. Další pozitivum rozhodně je, že díky tomuto projektu vznikla kapela PARNOKALE / bíločerní /, která i nepřímo souvisí s mým příběhem. Když jsem natáčela v Náchodě, ve svém rodišti, ještě jsem netušila, že tam za tři měsíce otevřu svůj butik. Ve filmu totiž popisuji, že nemám k Náchodu a jeho obyvatelům dobrý vztah. Logicky to vyplývá z toho, že to co popisuji se slzami v očích se odehrávalo bohužel právě v tomto městě. Do butiku ale chodí převážně zákazníci, které jsem dříve ani neznala a tak ani nevím, jestli jsou vlastně z Náchoda. Lidé, které jsem ve filmu měla na mysli, samozřejmě do mého krámku nechodí :-)
