Vedení vleklé války na horké afghánské půdě přesahovalo možnosti Sovětského svazu a Michail Sergejevič Gorbačov si to dobře uvědomoval. Snažil se konflikt, který vypukl po vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu v roce 1979, mírovým způsobem ukončit. Již v roce 1986 donutil k rezignaci dosavadního šéfa prosovětské vlády Babraka Karmala a jako jeho nástupce instaloval umírněnějšího Muhammada Nadžíbulláha, který se hlásil k politice národního usmíření. Sovětská vojska se omezila prakticky na hájení správních a posádkových center, a na zbytku území se tak mohli povstalci volně pohybovat. Již na konci roku 1987 na návštěvě USA Michail S. Gorbačov oznámil, že politické rozhodnutí sovětských vojsk již bylo učiněno. V dubnu 1988 pak zástupci Sovětského svazu, USA, Afghánistánu a Pákistánu v Ženevě podepsali dohodu o stažení sovětské armády, které mělo být dokončeno k 15. srpnu 1988. V reálu se však stahování sovětských jednotek protáhlo až do dalšího roku. Protože mudžaheddíni na odcházející jednotky zuřivě útočili, jednalo se spíše o ústupové boje než o klasické stahování jednotek. Jednotky věrné kábulské vládě přitom nebyly schopny samostatně bojovat, mnohé přecházely celé k povstalcům nebo se zcela rozpadaly. Odchod sovětské armády znamenal rozsudek smrti pro kábulský prosovětský režim. Jeho osud se naplnil v průběhu několika málo let, i když Spojené státy svoji pomoc mudžaheddínům po odchodu sovětské armády výrazně omezily. Odchod sovětské armády z Afghánistánu jasně dokumentoval rezignaci Gorbačovova vedení na udržování mohutného sovětského impéria v podobě z brežněvovských let. Eroze sovětské říše pak rychle pokračovala odštěpením dosavadních evropských satelitů a nakonec rozpadem samotného Svazu sovětských socialistických republik. I naše seriálové postavy si začaly uvědomovat, že se svět rychle a zásadně začal měnit a zanikala jeho podoba, která se vytvářela v poválečném období.Televizní noviny, TN-1988-05-13; ČST