Normalizační režim poměrně nerad informoval o násilné trestné činnosti, snad aby přesvědčil veřejnost, že vraždy a podobné činy jsou kapitalistickým přežitkem, který v rozvinuté socialistické společnosti bude postupně mizet. Tento postoj se však začal zejména od poloviny osmdesátých let měnit. Někteří soudobí historici to přičítají snaze představitelů mocenských orgánů načrtnout nebezpečí nashromážděné agresivity, která by naplno propukla při podkopání stávajících politických pořádků. Přesto se však hlavní média i nadále držela zpátky a informovala o velkých případech jen kusým způsobem, bez větších detailů. Řádění tzv. spartakiádního vraha se však nedalo přehlédnout a vzbudilo mezi ženami v Praze doslova paniku. Jeho první obětí se stala počátkem dubna třiadvacetiletá dívka v lesíku u sídliště Novodvorská v Praze 4, kterou znásilnil a udusil. Následovala série dalších přepadení na odlehlejších místech metropole, jejichž oběťmi byly především mladší ženy. Vraha nedokázala popsat ani žena, která šťastnou shodou náhod jeho útok přežila. Policie se samozřejmě po třech vraždách i vzhledem k blížící se spartakiádě dostala pod obrovský tlak. Nakonec jí potřebné stopy přinesla analýza některých starších případů týkajících se pokusů o znásilnění. Na jejich základě byl vytipován možný pachatel, který byl zatčen. Prohlídka jeho věcí pak přinesla i přesvědčivé důkazy. Vrah se ke svým činům přiznal již v policejním voze, které ho vezlo do Prahy. Šokující se jevil především nízký věk pachatele – jednalo se totiž o pouze šestnáctiletého učně Jiřího Straku, který v té době žil v internátě ve Stochově u Kladna. Jeho případ se tak stal podnětem k velkým diskusím nad kriminalitou mládeže a růstem její agresivity. Pozornost přitom upoutalo i samo prostředí učňovských internátů prosycených násilím např. v podobě šikany. Spartakiáda mohla díky odhalení sériového vraha proběhnout bez větších komplikací a pražské ženy a dívky se už tolik nemusely bát chodit v noci samotné. Jiří Straka ve vězení podstoupil kastraci, ale chirurgický zásah do mozku odmítl. V roce 1994 byl na základě amnestie prezidenta propuštěn z vězení a přemístěn do uzavřené psychiatrické léčebny. Tu opustil o deset let později.Televizní noviny, TN-1985-05-23; ČST