Josip Broz-Tito patřil bezpochyby mezi nejpozoruhodnější evropské politiky poválečné éry. Již v meziválečném období nastoupil dráhu odborového předáka a komunistického funkcionáře. Za druhé světové války stál v čele prokomunistických partyzánů a dokázal s nimi ve spolupráci se sovětskou armádou osvobodit zemi od nacistů. Po vítězství se Tito rychle chopil moci v Jugoslávii a dokázal razantně potlačit všechny své oponenty. Jako první z komunistických předáků se vzepřel i sovětské moci. Roztržka mezi Jugoslávií a Sovětským svazem naplno propukla v roce 1948 a v následujícím období byl v SSSR a zemí sovětského bloku (včetně Československa) označován Tito přídomky jako krvavý pes nebo fašistická stvůra. V roce 1950 byl v Jugoslávii formulován model tzv. samosprávného socialismu, který se později jevil přitažlivým mnoha reformním komunistům. Po smrti Stalina a nástupu N. S. Chruščova k moci v SSSR došlo k určitému oteplení vztahů mezi východním blokem a Jugoslávií, i když koncem padesátých let např. v Československu opět rezonovaly určité protijugoslávské tendence v rámci kampaně proti revizionismu. Jugoslávie pod vedením Tita už zůstala trvale oddělená od sovětského bloku symbolizovaného mj. Varšavskou smlouvou a samotný Tito se velmi intenzivně angažoval v tzv. Hnutí nezúčastněných zemí, které mělo vyrovnávat bipolaritu rozděleného světa. Na rozdíl od jiných „socialistických“ zemí, Jugoslávie v šedesátých letech zcela otevřela své hranice a mnoho jejích občanů mohlo vydělávat v západní Evropě. Jugoslávie se také stala jednou z nejatraktivnějších turistických lokalit pro občany západní i východní Evropy. K dalšímu ochlazení vztahů mezi Titovou Jugoslávií a SSSR došlo ke konci šedesátých let v souvislosti s Titovou podporou tzv. Pražského jara v roce 1968. Reformní hnutí v Československu podpořil Tito i svou návštěvou v Praze, která proběhla 9. – 11. srpna 1968. V sedmdesátých letech byl Tito jmenován doživotním prezidentem i předsedou Svazu komunistů Jugoslávie. V tomto období se však již zvyšovalo národnostní napětí v Jugoslávii, které bylo dlouhodobým problém tohoto víceméně umělého státního útvaru. Josip Broz-Tito, který byl sám Chorvat, dokázal působit jako silný integrující faktor. Po jeho smrti však země podobně charismatickou osobnost nenašla, což nepochybně přispělo k eskalaci konfliktů, která vyústila až v občanskou válku na počátku devadesátých let a definitivní rozpad Jugoslávie.TN2-1980-05-04 (Tito, komentář Nývlt); TN1-1980-05-08; ČST; zahr. archiv RZ