Armádní generál Ludvík Svoboda (nar. 1895) vstoupil do dějin jako velmi rozporná osobnost. Aktivně se zúčastnil již bojů první světové války. V roce 1916 vstoupil jako zajatec do československých legií v Rusku, bojoval u Bachmače a u Zborova a do vlasti se vrátil v roce 1920 v hodnosti kapitána. Však mu také babi při žádosti o zmírnění trestu Tondovi psala jako bývalému legionáři, druhovi jejího Ignáce. O rok později vstoupil do nově vzniklé československé armády a v jejích řadách působil na Podkarpatské Rusi. V první polovině třicátých let pak vyučoval Ludvík Svoboda maďarštinu na vojenské akademii v Hranicích a později do roku 1938 velel praporu v Kroměříži. Po okupaci Československa odešel stejně jako řada důstojníků do Polska a zde byl také zajat Rudou armádou. Z internace se dostal po vypuknutí války Sovětského svazu s Německem. Podílel se na organizaci československé vojenské jednotky na východní frontě a rychle stoupal ve velitelské hierarchii. V prosinci 1943 byl jmenován brigádním generálem a od 10. září 1944 velel celému 1. československému armádnímu sboru, s nímž se účastnil i proslulé karpatsko-dukelské operace. Na sklonku války ho nahradil na velitelském postu generál Karel Klapálek. Ludvíka Svobodu, jehož syn Miroslav zahynul v koncentračním táboře Mauthausen, však čekala další kariéra – jako nestraník se stal v dubnu 1945 ministrem národní obrany, funkci si pak podržel i po volbách konaných o rok později. Ve vládě většinou podporoval postoje zastávané KSČ a je dost pravděpodobné, že byl tajným členem této strany. KSČ podpořil i v únoru 1948 a v říjnu téhož roku do ní i oficiálně vstoupil. Nicméně i Ludvík Svoboda se stal do určité míry obětí stalinských čistek. V roce 1950 byl odvolán z funkce ministra a po krátkém intermezzu na postu předsedy Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport se vrátil se do rodné obce Hroznatín, kde se podílel na založení místního jednotného zemědělského družstva. O dva roky později byl dokonce zatčen, ale snad i díky intervenci sovětských válečných druhů byl brzo propuštěn. Sovětská strana mu pomáhala i při návratu na politické výsluní. Již v roce 1954 se stal členem předsednictva Národního shromáždění, o rok později byl jmenován náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Hranicích a byl mu udělen Řád bílého lva a Řád republiky. Dlouhá léta také pracoval ve vedení Svaz protifašistických bojovníků. Funkci náčelníka vojenské akademie vykonával do roku 1958 a poté vedl Vojenský historický ústav v Praze. V roce 1960 také vydal své proslulé vzpomínky na období druhé světové války pod názvem Z Buzuluku do Prahy. K sedmdesátým narozeninám dostal tituly Hrdina ČSSR a Hrdina Sovětského svazu. V roce 1968 byl impozantně vyhlížející armádní generál zvolen nástupcem Antonína Novotného na postu prezidenta republiky. V srpnu 1968 patřil mezi politické představitele, ve které skládala veřejnost největší důvěru. Odmítl souhlasit s „dělnicko-rolnickou vládou“ vedenou Aloisem Indrou a vypravil se do Sovětského svazu za internovanými státními a stranickými představiteli. V jeho doprovodu však dominovali konzervativci a při samotném jednání v Moskvě Svoboda s odkazem na své zkušenosti se sovětskými úřady vyzýval k ústupnosti. V následujícím období podpořil normalizaci a udržel si tak post prezidenta, ovšem za cenu naprosté ztráty důvěry veřejnosti. V roce 1974 postihla Ludvíka Svobodu série mrtvic a nebyl již schopen funkci vykonávat. Odstoupit však odmítl a tak Federální shromáždění přijalo v roce 1975 zákon, na základě kterého byl pozice prezidenta zbaven. Jeho nástupcem se stal Gustáv Husák a Ludvík Svoboda dožíval svůj život v pocitu zatrpklosti a křivdy. Jeho pohřeb se však stal monumentální parádou. Na den jeho konání byl vyhlášen státní smutek a smuteční pochod kráčel od Pražského hradu, přes Letenskou pláň do krematoria v Praze-Strašnicích. Na československém velvyslanectví v Moskvě pak minutu ticha vystál i generální tajemník ÚV KSSS Leonid Iljič Brežněv.ČSFT 1979/40; Kronika našeho života 1979; Krátký film; ČST