Československá Státní bezpečnost se po roce 1968 nemohla pochlubit žádnými zvláštními úspěchy v boji proti svým konkurentům ze západních špionážních centrál. Daleko více se jí dařilo při pokusech propašovat své agenty do exilových kruhů na západě nebo do mnichovské stanice Svobodná Evropa. U druhé instituce se stal jejím největším trumfovým esem kapitán Státní bezpečnosti Pavel Minařík. Vyučený elektrikář působil před rokem 1968 jako hlasatel Československého rozhlasu a již v roce 1967 se stal spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Právě Státní bezpečnost také Minaříka vyslala přímo do Svobodné Evropy, i když někteří pracovníci této rozhlasové stanice, kteří se s Minaříkem znali, se domnívali (a snad i domnívají), že ke špionáži byl získán až jako skutečný emigrant. V každém případě si ve své činnosti proti Svobodné Evropě počínal neobyčejně aktivně a navrhoval četné plány na různé možné operace Státní bezpečnosti, které měly zkomplikovat vysílání mnichovské stanice, včetně tzv. akce Panel, která měl vést k výbuchu na pěti vysílacích stanovištích či atentátů a únosů. Žádný z projektů se však nakonec neuskutečnil. V roce 1975 byl v rámci úsporných opatření z Rádia Svobodná Evropa propuštěn, získal však stipendium na slavné univerzitě v Berkeley. Tam však již nedorazil. Naopak se koncem ledna objevil i s materiály z vykradeného trezoru svého šéfa v Praze. Na velkolepé tisková konferenci si Minařík prožil svou chvíli slávy líčením morálního úpadku emigrace a osazenstva Svobodné Evropy zvlášť, které s úžasem sledovali nejen jeho bývalí kolegové, ale i manželka, kterou zanechal v cizině. Rozvědčíkovi byl udělen Řád rudého praporu a zpěvák Josef Laufer dokonce natočil píseň oslavující Minaříkovy činy. Samotný kapitán ovšem odjel do Sovětského svazu, kde studoval ekonomii. Po návratu pak působil v časopise Signál, kde od roku 1985 vykonával funkci šéfredaktora. V polistopadovém období se dal na podnikání, ale v roce 2009 byl odsouzen za pojišťovací podvod. Dá se pochybovat, že Minaříkovo vystoupení naše hrdiny nějak výrazněji zaujalo. Většina z nich patřila k velké skupině občanů, kteří ke zprávám v oficiálních médiích přistupovala s notnou dávkou skepse, zejména když se jednalo o informace o „ideových nepřátelích režimu“.ČSFT 1976/07; 1976; Krátký film