Hospodářská koordinace v produkci mezi jednotlivými státy patřila mezi velké slabiny sovětského bloku. Přesto však byly v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci jako klíčové mezinárodní hospodářské organizace satelitů Sovětského svazu stále silnější snahy učinit z vybrané země monopolního dodavatele určitého druhu výrobku a zamezit tak zbytečnému tříštění sil a konkurenci. Jenže naplňování těchto principů se potýkalo s obrovskými obtížemi. Průmyslově vyspělejší země jako Československo a NDR požadovaly za své zboží dodávky zemědělských a potravinářských produktů, které však příslušní výrobci raději umisťovaly na západních trzích. Koordinace navíc v některých případech znamenala výrazné utlumení nebo dokonce přímo zastavení některých tradičních výrob, což vyvolávalo pochopitelně značné napětí. Neshody panovaly i v otázkách hodnocení kvality zboží a řadě dalších problémů. Přesto se postupně zejména na základě rozhodujícího vlivu Sovětského svazu dařilo určovat monopolní dodavatele jednotlivých produktů v rámci celé RVHP. Získání tohoto postavení s sebou ovšem samozřejmě neslo i potřebu rozšíření výroby. Proto se nelze divit, že když se právě Československo stalo podle rozhodnutí stálé komise pro strojírenství RVHP hlavním dodavatelem nákladních aut o nosnosti 12 tun a více se vzduchem chlazeným motorem znamenalo to mimo jiné i rozšíření tradiční automobilky v Kopřivnici.ČSFT 1975/04; 1975; Krátký film