Nádraží Praha – Těšnov bylo vybudováno v první polovině sedmdesátých let 19. století jako konečná stanice Rakouské severozápadní dráhy a kvůli tomuto nesla tato nádherná novorenesanční budova s bohatou alegorickou výzdobou zpočátku označení Praha – severozápadní nádraží. Po první světové válce, po vzniku samostatného Československa v rámci vlny vděčnosti získala některá pražská nádraží jména pro osoby spojované s bojem Čechů a Slováků o samostatný stát. Severozápadní nádraží bylo pojmenováno po francouzském historikovi a slavistovi Ernestu Denisovi. To se však za okupace nelíbilo nacistů, které z Denisova nádraží udělali v letech 1940-45 Vltavské nádraží. K svému označení z doby první republiky se nádraží vrátilo po osvobození, ale Ernest Denis nevyhovoval ani komunistům a tak nádraží dostalo od 1953 nové jméno – Praha – Těšnov. Přejmenování ovšem zdaleka nebylo tím nejhorším, co nová doba nádraží přinesla. Mnohem významnější byla skutečnost, že na od šedesátých let začala být v souvislosti se stále rychlejší a mohutnější motorizací společnosti výrazně oproti železnici preferována výstavba mohutných silničních tahů. Jedním z nich se měla stát i Severojižní magistrála protínající Prahu. A právě té stálo nádraží Praha - Těšnov v cestě. Památkáři si byli vědomi hodnoty krásně zdobené stavby a dávali dohromady různé projekty směřující k záchraně budovy, např. za pomoci jejího pootočení a přeměně na muzeum nebo archiv. Ale všechno úsilí ústilo do ztracena. 1. července 1972 z nádraží odjel poslední osobní vlak a jeho budova začala rychle chátrat. Došlo také záhy ke zboření severního křídla. Nicméně památkáři se nevzdávali a v roce 1978 byla stavba zapsána do I. kategorie Státního seznamu nemovitých kulturních památek. Znovu se rozeběhla jednání o možné záchraně a využití stavby. Opět se hovořilo třeba o muzeu či archivu, zvažovala se i možnost zřízení obří studentské menzy. Jenže nakonec se osud nádraží stejně naplnil. Vzácná sochařská výzdoby byla odmontována a budova v roce 1985 odstřelena. Zcela v duchu Mrštíkova „Bestia triumphans“ byli památkáři bezmocní. Počátkem devadesátých let se údajně ustavila společnost usilující o znovupostavení nádraží, to však není příliš reálné.Československý filmový týdeník 1972; Krátký film