Vydáním lustračních zákonů spor o agenty Státní bezpečnosti neskončil. Znemožnil jim sice vykonávat funkce ve veřejném sektoru, ale společnost stále tápala při otázce, kdo byl či nebyl tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Neodhalené tajemství dráždilo a vyvolávalo nejrůznější podezření a dohady. Zejména radikální antikomunisté se snažili o identifikaci pokud možno všech bývalých spolupracovníků Státní bezpečnosti a o jejich kompletní vyřazení z veřejného života i z nově se formující ekonomické elity. Náhradou oficiálních seznamů se na jaře roku 1992 stal soupis asi 160 tisíc jmen vydaný Patrem Cibulkou v periodiku nazvaném Rudá krávo ve třech pokračováních. Obsahoval přitom pouze jméno, datum narození, kategorii spolupracovníka, krycí jméno a délku spolupráce. O jeho autenticitu vypukly okamžitě ohromné spory, které vlastně neustaly dodnes. Cibulkovy seznamy samozřejmě vycházely z registrů Státní bezpečnosti a nedala se z nich vyčíst reálné míra spolupráce jednotlivých agentů. Přinášel i jména osob, které později vedly úspěšný soudní spor o výmaz jmen ze seznamu agentů, protože se jejich vědomá spolupráce nedala zcela věrohodně dokázat. Na druhé straně se jednalo podle řady odborníků o výpis neúplný. V mnohém Cibulkovy seznamy odpovídaly realitě, ale pochopitelně každý sebedrobnější omyl mohl v tehdejší atmosféře vést až k lidské tragédii. I proto bývá zveřejnění seznamu považováno za eticky značně kontroverzní. V každém případě zveřejnění seznamu spustilo ohromnou vlnu spontánních lustrací – řada lidí chtivě hledala, zda mezi jmény nenajdou někoho známého, souseda či kolegu z práce. Někdy je zklamalo, když ten či onen se tam nevyskytl, jindy naopak pocítili ulehčení. Ale nechyběla ani překvapení, často hodně bolestivá i trapná. Snad příliš nepředběhneme, když řekneme, že se podobný šok nevyhnul ani našim seriálovým hrdinům. Zveřejnění Cibulkových seznamů mělo podle jeho obhájců přinést katarzi a očištění života společnosti, jeho dopady se však jeví jako velmi sporné. Veřejnost propadla vyhledávání a společenské skandalizaci agentů, aniž by nějak pečlivě vážila specifika jednotlivých případů. Obětí mimořádně tvrdých útoků se často stali lidé, které ke spolupráci Státní bezpečnost k podpisu spolupráce donutila, často i značně brutálním způsobem. Uchráněni nezůstali ani ti, kteří sice spolupráci podepsali, ale v reálu žádné informace Státní bezpečnosti nesdělili. Skutečnost, že značná část samotných svazků agentů byla úspěšně skartována, v řadě případů znemožňovala hodnocení skutečné míry viny u jednotlivců. Ale bohužel mnozí nadšení čtenáři soupisu si problém zúžily na prostou otázku – je nebo není ten či onen na seznamu? Ale na druhé straně se asi málokdo může divit lidem, že chtěli vědět, kdo byli ti tajemní agenti StB a jestli se někdo takový nepohyboval i v jejich blízkosti. V českých podmínkách se v této situaci nedalo předpokládat, že seznamy zůstanou delší dobu utajeny. Oficiálně byl seznam agentů Státní bezpečnosti zveřejněn až v roce 2002. I o jeho věrohodnost se však vedly a vedou dodnes spory. Události, komentáře, UK-1992-06-04; ČST