Zatímco privatizaci maloobchodní sítě a drobných provozoven zajišťovaly dražby probíhající od roku 1991 a na nemalou část nájemních domů se vztahovaly restituční zákony, zůstávala velkým problémem otázka velkých podniků, které držel stát. Vládní ekonomové se shodovali, že právě stát je ze samé podstaty tím nejhorším vlastníkem, a proto usilovali i o přechod vlastnictví těchto podniků do soukromých rukou. Samozřejmě se nabízela možnost vstupu silných zahraničních partnerů. To však byl většinou běh na velmi dlouhou trať. I když se podařilo realizovat některé ojedinělé projekty v tomto směru, především vstup německého koncernu VW do mladoboleslavské Škody, reálně hrozilo, že o značnou část mamutích státních firem nebudou mít za stávajících podmínek investoři zájem. Nezanedbatelné části politické scény se také nezamlouvalo, že by z rozprodeje velkých státních firem profitovali jenom zahraniční podnikatelé. Nakonec byla zvolena jiná varianta privatizace, kterou prosazoval Václav Klaus se svými spolupracovníky. Jednalo se o privatizaci prostřednictvím tzv. kuponových knížek, které za relativně nevelký registrační poplatek ve výši 1000 korun mohl získat každý dospělý občan Československa. Sám si pak mohl vybrat z nabídky, kterou v první vlně tvořily akcie skoro 1500 podniků dosud vlastněných státem. V případě, že si na to netroufal, mohl svoji kuponovou knížku svěřit některému z investičních fondů, jehož se potom stal akcionářem. Celý projekt měl od počátku řadu oponentů. Těm se především nelíbilo, že touto metodou privatizované podniky nezískají od nových akcionářů prakticky žádné peníze na svoje investice. Také se obávali, že vlastnická struktura bude příliš roztříštěná, což povede k malé pružnosti firem. Zpočátku se také zdálo, že kuponová privatizace příliš neuspěje ani ve veřejnosti, která k ní přistupovala zpočátku s velikou váhavostí. Situace se ale pronikavě změnila poté, co někteří podnikatelé pochopili obrovské příležitosti, které se skrývaly ve vytváření investičních fondů. Prostřednictvím investičních fondů se totiž mohli dostat k obrovským majetkům s relativně malými náklady. Šlo jen o to, získat dostatečně velké množství klientů a jejich kuponových knížek, což by fondům umožnilo získat část akcií, díky které by mohly příslušným podnikem vládnout. Začal proto ohromný reklamní boj jednotlivých fondů, v němž si nejrazantněji vedly Harvardské fondy spojených s Viktorem Koženým. Harvardské fondy získávaly své klienty především slibem „jistoty desetinásobku“. Za kuponovou knížku v hodnotě 1000 korun byly totiž ochotny zaplatit přímo na místě 10 000. Tato nabídka jednoznačně prolomila počáteční nedůvěru veřejnosti k celému projektu kuponové privatizace. Její první vlny se nakonec zúčastnilo zhruba 8 miliónů Čechů a Slováků včetně našich seriálových hrdinů. Přitom 72 % lidí investovalo prostřednictvím investičních fondů, kterých se zrodilo 264. Právě investiční fondy také ovládly nejvýznamnější nabízené podniky. Drobní individuální investoři si museli vystačit jen s omezeným množstvím informací, přesto však někteří dostali akcie v hodnotě značně přesahující onu slibovanou jistotu desetinásobku. Jiní však odhadli perspektivy jednotlivých podniků špatně – často mimo jiné nepočítali s managementem, který privatizovanou společnost tuneloval ve prospěch svých vlastních firem. Na nepoctivé spekulanty ale doplatila i nemalá část klientů investičních fondů. Kuponová privatizace zásadně změnila vlastnickou strukturu v české ekonomice. Její přeskupování ovšem trvalo ještě řadu dalších let. Deník ČST, D-1991-10-01; Receptář pro podnikavé; ČST