Cesta

Uprostřed rozpálené australské pouště zastaví auto. To, co by mohlo vypadat jako pokus o malý rodinný piknik, nečekaně nabere docela jiný směr a náctiletá dívka a její malý bráška se ve snaze dostat se zpět do civilizace vydávají na cestu podmanivou vyprahlou krajinou. Jejich putování se stane jakýmsi zasvěcovacím rituálem, iniciační cestou k dospělosti, na níž je provází mladý Aboridžinec, kterého jednoho dne potkají.

Snímek Cesta však není příběhem boje o přežití uprostřed rozpálené divočiny, ačkoli z některých jeho záběrů téměř sálá stojaté vedro, z něhož vysychá v ústech. Není ani prostým příběhem o střetu dvou kultur. Způsob, jakým Roeg, který byl i kameramanem, snímá nehostinnou krajinu, hudba Johna Barryho, použité úryvky z básně, vskutku bizarní události, které lemují cestu dětí, a především zvláštní struktura filmu, plná prostřihů, proměňují vyprávění v jakýsi bdělý horečnatý sen. Poušť je spíš než místem fyzického utrpení mystickou krajinou, kde děti procházejí iniciačními okamžiky zvláštní zkušenosti „primitivního“ života. Jejich putování liduprázdnou končinou bez času, plnou zvířat, rostlin a barev, je jako výlet po zapomenutém, divokém a smyslném prvotním světě, kde panují instinkty, čisté emoce a svoboda.

Roeg věří ve ztracený ráj, kde lidé nebyli svázáni racionalitou, morálními pravidly a betonovými zdmi. Na rozdíl od jiných ale, zdá se, napovídá, že neleží kdesi v předindustriálním světě, nýbrž dřímá zapomenutý někde hluboko v lidské mysli.