Proč stála za zmínku českému bulváru i sto let po smrti.
Scénář M. Loucká. Režie I. Pokorný.

Dokument o ženě, která je stejně jako Eduard Vojan symbolem moderního českého herectví. Psali pro ni nejlepší čeští autoři té doby, byla první Zeyerovou Mahulenou, ale i první českou Norou. Její profesionální i soukromý život sleduje dokument od konce 19. století, kdy se poprvé v angažmá Národního divadla vzepřela - kvůli finančnímu ohodnocení i kvůli umělecké práci. V jejím osudu se pak zrcadlí úroveň české společnosti té doby. Protože život umělecký, společenský i soukromý se proplétají. Hana Kvapilová přišla do Národního divadla ještě za éry ředitele F. A. Šubrta, v době, kdy zde převládal stále ještě novoromantismus a historismus s patetickým deklamačním stylem na jedné straně a salonní komedie na straně druhé. Kvapilová byla už ovšem herečkou nové doby - se smyslem pro životní detail a poezii. Proto se v repertoáru prosazovala jen ztěží. Jako pozdější manželka dramatika a režiséra Jaroslava Kvapila, který byl členem nového vedení Národního divadla od roku 1900, pak byla zase vystavena tlaku z druhé strany - podezření z toho, že se repertoár staví jen na ní.

Napište nám