EMOce ve vědě
4. 5. 2012
Když se řekne emo, většina lidí si představí teenagera s černou patkou přes oko, piercingem v puse a podmalovanýma očima, prostě móda inspirovaná populárními filmy o čarodějích a upírech. Jednoho dne ale média začnou vysílat poplašné zprávy, že emo nabádá mladé lidi k sebepoškozování a sebevraždám. Jsou stoupenci emo skutečně sami sobě nebezpeční? Nebo je to jen další mýtus vyrobený médii? Pravdivou odpověď je třeba hledat pomocí sociálních věd.
Když se řekne emo, většina lidí
si představí teenagera s černou patkou přes oko, piercingem v puse a
podmalovanýma očima, svírajícího v náručí medvídka s vypíchnutým
očičkem. Lebky s mašličkou, pavučiny a řetězy. Prostě móda inspirovaná
populárními filmy o čarodějích a upírech. Jednoho dne ale média začnou vysílat
poplašné zprávy tohoto znění:
„Pokud máte doma dospívající děti, dávejte pozor. Mezi teenagery je stále populárnější styl emo, odborníci před ním ale důrazně varují. Emo totiž nabádá mladé lidi k sebepoškozování a sebevraždám.“
Zprávy odkazovaly na 58 pravidel emo, které se objevily na webu. Text přikazuje emařům stříkat si do očí repelent, řezat se do zápěstí, a pravidelně se pokoušet o demonstrativní sebevraždu. Jedná se autentické rady? Jsou stoupenci emo sami sobě nebezpeční? Mají rodiče důvod k panice? Nebo je to jen další mýtus vyrobený médii? Pravdivou odpověď je třeba hledat pomocí sociálních věd.
Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc., prorektor pro vědu a výzkum, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Nás zajímalo, jestli emo skutečně jsou takoví, jak o nich chodí populární články, případně jak jsou prezentováni na internetových stránkách emo, kde to vypadá často velmi krvelačně.
Tým českých vědců zahájil výzkum, jehož nejdůležitějším nástrojem jsou rozhovory. Nesrozumitelné vzorce, záhadné pokusy v obřích zařízeních, pohyby neviditelných částic, to pro většinu lidí znamená pravou vědu. Povídat si můžeme i v hospodě, a neříkáme tomu věda, myslí si spousta lidí. Jenže v hospodě se semelou fakta s dohady a drby, přidá se trochu strašidelného, trochu komického, a zalije se to pivem. Někdo pak popustí uzdu fantazii a napíše o tom na web. Jak tedy fungují sociální vědy?
PhDr. Martin Kuška, Ph.D., vedoucí výzkumu subkultury emo, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Tak já jsem se chtěl zeptat, jak vůbec jsi se k emo dostala, jaký byl první kontakt s touto subkulturou, za jakých okolností se to stalo?
Vyznavačka emo: No tak to mi bylo dvanáct let a začalo to tak, že viděla v televizi klip Marylina Mansona.
PhDr. Martin Kuška, Ph.D., vedoucí výzkumu subkultury emo, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Takže se ti to zalíbilo – fascinovalo tě na to něco? A jak se to stalo, že ses s tímhle tím stylem sblížila?
Vyznavačka emo: No mně fascinovala jeho vizáž jeho, strašně se mi to líbilo a hlavně jsem chtěla být jiná než ostatní.
Sociální vědy mají široký rozptyl, zkoumají jednání lidí, strukturu společnosti, společenský systém i člověka jako takového. Výzkum se v zásadě ubírá dvěma směry: kvantitativním a kvalitativním. Zatímco kvantitativní výzkum znamená práci se statistikou, kvalitativní výzkum se zaměřuje na to, jak lidé chápou a interpretují svět.
Mgr. Magdalena Koťová, přednášející a komunitní vedoucí, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Pomocí kvantitativního výzkumu můžete například zmapovat to, kolik lidí v populaci trpí depresí, pokud ovšem chcete porozumět tomu, proč lidé depresí trpí, jak ji prožívají, jak vypadá svět depresivního člověka, tak se potom obrátíte ke kvalitativním výzkumným metodám.
Fenomén emo se rozhodli prozkoumat vědci z Pražské vysoké školy psychosociálních studií. Tým sestávající z kulturologa, psychologa a antropologa navázal na metody norské výzkumné společnosti Nova.
PhDr. Martin Kuška, Ph.D., vedoucí výzkumu subkultury emo, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Úplně na začátku byl transfer metody, což spočívalo v tom, že jsme vlastně od norského antropologa získali metodu dotazování, kterou on používal při výzkumu různých subkultur už asi dvacet let ve Skandinávii.
Kvantitativní výzkum pomocí dostupných dat a dotazníků může sdělit, jaké procento mládeže tíhne k hnutí emo v Čechách ve srovnání s Norskem, z jakých rodin emaři většinou pocházejí, jaké mívají vzdělání, a kolik se jich v průměru sebepoškozuje. Když jde ale o porozumění zkoumané skupině, o náhled do jejich zvyků, rituálů, a myšlení, je nutno použít takzvaný hloubkový rozhovor s předem připravenými otázkami. Norské otázky bylo potřeba upravit, aby odpovídaly místnímu prostředí.
Bc. Jan Šimků, student, autor diplomové práce o emo: Já jsem k tomu dostal zhruba v osmnácti letech, když jsem od kamaráda dostal různé nahrávky kapel, které byly spojovány s emo – a mně se to líbilo, protože já jsem vždycky měl rád rockovou hudbu, a ta mě oslovila, zejména tím, jak zněla, a zajímaly mě i texty, které mi byly osobně blízké, a proto jsem do toho řekněme takhle spadl.
Vědci nejprve kontaktují zástupce subkultury, a pak z nich vyberou užší vzorek. U nedůvěřivých emařů to bylo dosti obtížné, nakonec ale pomohly sociální sítě.
PhDr. Martin Kuška, Ph.D., vedoucí výzkumu subkultury emo, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Honzo, já jsem se tě chtěl zeptat, jestli existují pravidla emo?
Bc. Jan Šimků, student, autor diplomové práce o emo: Tak já osobně můžu říct, že určitě žádná pravidla nejsou.
PhDr. Martin Kuška, Ph.D., vedoucí výzkumu subkultury emo, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: To naprosté gró byly hloubkové rozhovory, probíhající podle dané osnovy týkající se témat jako je například rodinné zázemí emařů, jejich dětství, rané dětství, zázemí ve škole. Samozřejmě potom se přešlo k otázkám, které už se týkaly přímo subkultury emo.
Vyznavačka emo:Já když jsem byla malá, tak se mi začaly strašně líbit takový extravagantní sukně a prostě jsem začala poslouchat tvrdší hudbu a líbili se mi potetovaný lidi a piercingy a tak jsem prostě do toho zapadla.
PhDr. Martin Kuška, Ph.D., vedoucí výzkumu subkultury emo, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Kdybys mohl ten styl hudby nějak popsat – co tě baví na emo hudbě, proč ji posloucháš?
Vyznavač emo: No mně se líbí, když jsou v hudbě slyšet kytary a bicí a když se tam hlavně řve hodně.
PhDr. Martin Kuška, Ph.D., vedoucí výzkumu subkultury emo, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Takže takovýto screamo vyřvávání?
Vyznavač emo: No.
Nahrávky rozhovorů se převedou do textu, jehož součástí jsou informace o tom, jak dotyčný vypadal a jak se choval. Následuje textová analýza, kdy se hledají témata, vysvětlení, skryté rozpory a důležité citáty.
PhDr. Martin Kuška, Ph.D., vedoucí výzkumu subkultury emo, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Ta témata do určité doby přibývala. Tam se bere postupně první rozhovor, druhý rozhovor, a tak dále, a témata samozřejmě přibývají, a pak najednou vlastně už nepřibývají, říká se tomu, že teoretický koncept je nasycen, už nezískáváme další nové informace, další nová témata, a v tu chvíli máme pohromadě síť, kterou jsme si rozkreslili na kartičky a s tou sítí jsme dále pracovali.
Zatímco kvantitativní výzkum má na počátku hypotézu, pro kterou se dohledávají data, kvalitativní výzkum se provádí nezaujatě a teprve na konci se zformulují výsledky. Vědci došli k závěru, že emaři se svým zjevem pokoušejí vyjádřit opozici proti většinové konzumní společnosti, jež schvaluje pouze úspěch, zdraví, sílu a sebeovládání.
PhDr. Martin Kuška, Ph.D., vedoucí výzkumu subkultury emo, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Jsou ostatní emaři stejní jako ty?
Vyznavačka emo: Já nevím, jsou emaři, kteří se snaží být jako ty, co to tak cítí, akorát že nemají emoce, třeba nedokážou se rozbrečet při něčem, když to tak cítí, radši si to nechají na doma a to je prostě uzavřenost, a mně přijde, že by se neměli řadit mezi tyto emotivní.
Bc. Jan Šimků, student, autor diplomové práce o emo: Jako říct, kdo je pravý a kdo je nepravý emo, to se nedá. To je takový problém, že být emo je spíš taková citová záležitost, je to takový niterný postoj, nebo prostě postavení mysli, když bych to tak řekl.
Vyznavačka emo: Motion, on vám to ukáže.
V pubertě se lidé obvykle poprvé potřebují vymezit vůči dospělým, zažívají citové karamboly, uvědomují si svou smrtelnost. Někteří reagují identifikací s emo, čímž dávají najevo vědomí lidské slabosti, smutku a bolesti. Na druhou stranu nediskriminují slabší, podporují svou kreativitu a nebojí se projevit city.
Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc., prorektor pro vědu a výzkum, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Tyto společnosti fungují někdy dokonce jako takové podpůrné psychoterapeutické komunity. Nestydí se za emoce, přijímají lidi, kteří mají třeba i emoční problémy, a tímto se výrazně snaží odlišit od té soudobé společnosti, kde emoce nemají žádnou velkou váhu, kde jde o prospěch, o výkonnost, pevnost a sílu.
PhDr. Martin Kuška, Ph.D., vedoucí výzkumu subkultury emo, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Jak se díváš na to, že tento styl je hodně spojený s obrázky, kde jsou různé krvavé scény?
Vyznavačka emo: Je to častokrát, že je zklamala láska, tak chtějí vyjádřit ty city, že je to bolí.
PhDr. Martin Kuška, Ph.D., vedoucí výzkumu subkultury emo, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Bolest?
Vyznavačka emo: Jojojo, tak právě to vyjadřují přes tyhlety.
Vědci se při výzkumu věnovali obzvláště tématu bolesti a sebepoškozování. Záměrné vyvolávání fyzické bolesti, která na čas přehluší duševní utrpení, se u teenagerů vyskytuje, ale zjistilo se, že u emařů není o nic častější, než v jiných skupinách.
Doc. PhDr. Karel Balcar, CSc., prorektor pro vědu a výzkum, Pražská vysoká škola psychosociálních studií:Ta představa, že emo, jak ta falešná pravidla nabádají, mají ve svých zásadách obdiv ke smrti, ke zmrzačení a ke krvi, a to souvisí s tím, že údajně u nich se objevuje hodně sebepoškozování. Jsou známé takové ty situace, pořezávání především na končetinách, především na zápěstí a také to, že existuje názor, že právě pro emo ukazovat, jak si ublížili, jak se pořezali, patří k jejich identitě. Není to pravda.
Česko – norské skupině výzkumníků se tak pomocí vědeckých metod podařilo vyvrátit mýtus o nebezpečnosti fenoménu emo, který vytvořila hysterická mediální kampaň. Plošným publikováním výsledků tak uklidňují rodiče, učitele, i emaře samotné, neboť jejich značná část emo bere především jako image.
Bc. Jan Šimků, student, autor diplomové práce o emo: Tak toto je tričko s motivem Happy Tree Friends, což je americká groteska animovaná, a obsahem té grotesky je to, že tato zvířátka vtipným způsobem umírají. A třeba toto je tričko s Jackem Skellingtonem, což je postavička z filmu Tima Burtona Nightmare Before Christmas. Toto je spíš případ značky, která využila té éry emo a vlny populární tak, že kapelám, které byly poslouchané v okruhu emo, dávala tyhle mikiny jako sponzorský dar a oni to nosili, a proto to bylo hodně rozšířený a oblíbený mezi lidmi.
Teenageři snadno podléhají reklamě, a tak mnoho symbolů emo ve skutečnosti vzniká na bázi uměle vytvořené poptávky. Reklama přitom paradoxně často využívá metody kvalitativního výzkumu. Hlavní náplní emo je oblékání a návštěvy koncertů, na čemž vydělávají hlavně výrobci oblečení, kteří dnes nabízejí šaty s lebkou, zkříženými hnáty a mašlí už i pro miminka.
Na otázku, jak si představují svůj život za dvacet let, emaři většinou odpovídají, že sami sebe v budoucnu vidí jako normálně pracující občany zakládající tradiční rodiny. A tak nejhorší, co se od emařů dá čekat, je asi opravdu jen to uloupnuté očičko plyšového medvídka …
Autor: Bára Kopecká