K čemu máme Rh faktor
21. 4. 2010
Podle evolučních biologů musí mít každý fyzický i psychický znak nějaký příznivý vliv na přežití organizmu. Jsou ale i takové znaky, nad jejichž existencí si vědci marně lámou hlavu. Dlouho například nikdo nechápal, proč se v populaci vyskytují jedinci, kterým v krvi chybí faktor Rh a jsou Rh negativní. Tato skutečnost je navíc velmi nebezpečná v těhotenství. Proč tedy Rh negativita z populace nevymizela?
Podle evolučních biologů se všechny vlastnosti živých organizmů vyvinuly proto, aby svým nositelům usnadnily přežití. Někde je to zcela jasné – třeba krunýř želvy, krk žirafy nebo tesáky tygrů slouží svému účelu. Existují ale i takové znaky, které na první pohled ničemu výrazně nepomáhají a mohou dokonce znamenat nebezpečí.
Jedním z takových příkladů je Rh faktor – antigen, který se vyskytuje na povrchu lidských červených krvinek. Odpověď na otázku, proč ho vlastně máme, zřejmě našli evoluční biologové z Univerzity Karlovy.
Prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc., Přírodovědecká fakulta UK: Žádná teorie dosud nevysvětlovala, k čemu je to dobré. Ví se, že to spíš na základě podobnosti, struktury té molekuly, tak se předpokládalo, že je to nějaká membránová pumpa, která pumpuje dovnitř červených krvinek nebo ven z červených krvinek buď CO2 nebo amonné ionty, ale proč to tam je, to se nevědělo.
Rh faktor je skupina téměř padesáti antigenů, tedy speciálních bílkovin na povrchu červených krvinek. Tuto zvláštní bílkovinu v roce 1940 objevili u opic Makak rhesus vědci Karl Landsteiner a Alexander Wiener. Nejdůležitější ze skupiny antigenů je antigen D, který se nachází na povrchu červených krvinek u lidí, které označujeme za Rh pozitivní. Ti, kteří tento antigen nemají, jsou Rh negativní a v populaci jich je menšina.
MUDr. Martin Písačka, Ústav hematologie a krevní transfuze: V naší populaci, tedy v kavkazské – u bělochů, je zhruba 85 % Rh D pozitivních a 15 % Rh D negativních. Existují určité lokální populace, kde ta negativita je častější. Typickým příkladem je Baskicko, kde u Basků těch negativních osob je kolem 40 až 50 %, takže vysoká frekvence D negativity, tedy chybění toho proteinu. Naopak nižší D negativita je u černochů, tam je D negativních asi 8 %, u Asiatů a u severoamerických Indiánů je to kolem 1 %, tam D negativní osoby jsou vzácné.
Rh negativita nebo pozitivita je dána tím, jaké geny člověk zdědí po rodičích. Rh pozitivita je přitom dominantní – to znamená, že pokud se u daného jedince vyskytne například pozitivní gen od otce a negativní od matky, bude mít potomek Rh faktor pozitivní. Svým potomkům ale může předávat i geny pro Rh negativitu. Ta se však projeví pouze tehdy, pokud jsou geny od obou rodičů negativní. Problém nastane, pokud Rh negativní žena počne dítě s Rh pozitivním mužem. Pak je velká pravděpodobnost, že potomek bude Rh pozitivní. Při porodu se setká Rh negativní krev matky s Rh pozitivní krví dítěte. Tělo matky začne proti neznámému antigenu vytvářet protilátky. Následky se projeví při dalším těhotenství. Pokud bude další dítě opět Rh pozitivní, mateřský organismus začne jeho červené krvinky ničit. Dnes už naštěstí lékaři vědí, jak tomu zamezit.
Z hlediska evoluční biologie ale dosud nebylo jasné, proč se v populaci dvě formy tohoto genu vůbec udržely.
Prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc., Přírodovědecká fakulta UK: Kdyby byli všichni Rh pozitivní, tak je strašně nevýhodné, když se tam objeví Rh negativní mutant, protože pokud se bude jednat o ženu nebo všichni jeho ženští potomci, tak když bude mít dítě s Rh pozitivním mužem, tak část těch dětí umře na tu nemoc, na anémii těch novorozenců. Takže je to nevýhodné – a opačně také.
Svou roli tu zřejmě sehrál parazit Toxoplazma gondi. Jeho vliv na chování člověka studují vědci z týmu profesora Jaroslava Flegra už víc než dvacet let. Tímto parazitem je v Česku nakaženo asi třicet procent lidí a už dřív se zjistilo, že lidé s nákazou mají horší reakce než lidé bez ní. Z nedávných výzkumů ale vyplynulo, že k podstatně většímu zhoršení reakčních rychlostí dochází po nákaze u lidí Rh negativních. Zdá se tedy, že Rh faktor chrání proti působení parazita. Není se čemu divit. Evoluce člověka probíhala současně s evolucí dalších živočišných druhů, včetně parazitů.
Prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc., Přírodovědecká fakulta UK: Úplně nejlíp jsou na tom, co se týče reakce na toxoplazmózu, ti lidé, kteří mají jeden gen Rh negativní – jednu alelu – třeba od tatínka, a jednu alelu od maminky Rh pozitivní. U těchto lidí toxoplazma v podstatě nikdy nevyvolá to, že by se jim zhoršily reakční časy.
Toxoplazma gondi je prvok, který se rozmnožuje v trávicím traktu koček. Nakažené kočky pak spolu s trusem vylučují vajíčka toxoplazmy, které mohou ulpět na trávě nebo venku pěstované zelenině. Tu pak sežerou další zvířata – třeba myši, králíci, kuřata nebo krávy. I člověk se tak snadno nakazí, pokud sní nedostatečně umytou zeleninu. V tělech zvířat, do kterých se vajíčka toxoplazmy dostanou, se začnou tvořit mikroskopické cysty. Další cesta nákazy člověka je tak právě konzumací nedostatečně tepelně upraveného masa s těmito cystami.
V akutní fázi se nákaza toxoplazmou projeví jako mírná chřipka, která trvá jen několik dní. Pak infekce přechází do latentního stádia. Kdo se jednou nakazí, už se nevyléčí. Evoluční biologové z Přírodovědecké fakulty v minulosti prokázali, že toxoplazma má důmyslný způsob, jak manipulovat svým hostitelem, aby si zajistila přežití.
Prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc., Přírodovědecká fakulta UK: Toxoplazma normálně se potřebuje dostat z myši do kočky a potřebuje, aby myš byla zpomalená.
Toxoplazma si myš zpomalí a zbaví jí strachu tím, že začne tvořit cysty v jejím mozku. Ukazuje se, že se jí daří cílit přesně do těch míst, která zodpovídají za strach a rychlost reakcí. Taková myš se snadno stane obětí kočky a životní cyklus toxoplazmy vesele pokračuje. Toxoplazma se ale dostává i do organizmů, které se nejspíše obětí koček nestanou. I u nich ale nastává zpomalení. U lidí se to může projevit třeba frekvencí dopravních nehod.
První studie vlivu toxoplazmózy na chování probíhaly na studentech Přírodovědecké fakulty. Největší vzorek ale tvořilo 3900 vojenských řidičů. Při nástupu do služby byli v Ústavu hematologie a krevní transfúze otestováni na infekci toxoplasmózou i krevní skupinu. Psychologové z Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích je pak podrobili testům zaměřeným na pozornost a rychlost reakcí. Z výsledků pak vyplynulo, že právě Rh negativní nakažení muži mají nejhorší reakce. Po skončení vojenské služby byly analyzovány jejich záznamy a zjistilo se, že právě tito muži se mnohem častěji stávali účastníky dopravních nehod.
Prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc., Přírodovědecká fakulta UK: Za normální situace, dokud lidé nejsou nakažení, tak ti Rh negativní jsou rychlejší než Rh pozitivní. V okamžiku, kdy se nakazí toxoplazmou, tak s Rh pozitivními se stane skoro nic, taky se trochu zhorší, ale málo, ale Rh negativní, ti se zhorší strašně moc.
Rh negativní byli na začátku výborní, ale po nákaze jejich výkonnost klesla. Rh pozitivita tedy chrání člověka před nepříznivými vlivy toxoplazmózy. Zdá se, že právě toxoplazma může být zodpovědná za to, proč je zastoupení Rh negativních lidí v různých částech světa tak rozdílné. Samozřejmě největší prevalence nebo zastoupení toxoplazma pozitivních lidí je v Africe a tam je také naprostá většina lidí Rh pozitivních, takže jsou chráněni proti tomu vlivu. Před několika stoletími, dokud do Evropy nepřišla kočka domácí a ani nežily tu ani jiné kočkovité šelmy, nemohl se člověk od nich nakazit.
Prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc., Přírodovědecká fakulta UK: Tady se toxoplazmóza prakticky nevyskytovala a Evropané si mohli dovolit být Rh negativní. A těžili jsme, naši předci těžili z toho, že tím pádem měli lepší reakční časy, byly rychlejší a ten oštěp třeba hodili rychleji nebo ten pěstní klín.
Jak tento ochranný mechanizmus Rh faktoru funguje, ale zatím zůstává velkou záhadou. Podle současných poznatků se Rh D antigen vyskytuje pouze na červených krvinkách. S těmi ale nemá toxoplazma co do činění. Toxoplazma je zřejmě parazit, který hýbe naší společností. Vědci vědí i to, že ovlivňuje hladinu hormonů testosteronu a dopaminu u mužů i žen – a tím mění jejich povahu.
Autor: Tereza Pultarová