Věda hrůzy
7. 4. 2010
Rádi se díváte na horory, nebo se schováváte za gaučem? Ječíte radostí, když jedete na horské dráze, nebo křičíte strachem? Pavouci, hadi, nemoci, bouřky – různí lidé mají nejrůznější strachy a také se s nimi různě vyrovnávají. Ale co je to vlastně strach? A proč ho zažíváme? Michael vás vezme za ručičku a provede vás vědou hrůzy. No tak! Nebojte se!
Filip: I nejklidnější okamžiky lidského života může narušit nebezpečí.
Michael: A naší odpovědí na nebezpečí je strach.
Tereza: Strach vás překvapí rychle. Je součástí každého z nás. A někdy vám může zachránit život. To byla normálně tarantule!
Michael: Baf!
Filip: Strach proniká doslova celým tělem. A celé tělo také na strach reaguje. Zrychluje se srdeční tep, potí se dlaně, zužuje se zorné pole, vyplavují se hormony do krve a cukry do svalů.
Tereza: Hlavní nápor zpracování informací a koordinace celého organismu ale zůstává na mozku.
Michael: Objektem dnešního experimentu je můj vlastní mozek. A jestli dobře reaguje na strach. Svítíme. To asi bude můj mikroport. Dobrý den.
Technik obsluhy: Dobrý den, Michaele, pojďte dál. Tady se položíte na ten stůl. Dostanete cívku na hlavu a my si v jednotlivých řezech zobrazíme váš mozek.
Filip: Jistě jste už sami zpozorovali, že Michaelův mozek projde vyšetřením na tomografu. V tomto případě však jde o přístroj využívající magnetickou rezonanci. Proto také stínicí mřížka v průhledu před námi.
Tereza: Náš mozek neustále zpracovává informace z našich smyslů. Zvláštní nervové buňky, neurony, využívají elektrický náboj a chemické sloučeniny k přenosu zpráv mezi různými částmi mozku a těla.
Filip: A zatímco my se můžeme zamotat do vlastních myšlenek, jedna malá, ale důležitá část našeho mozku je vždy ve střehu před nebezpečím. Amygdala.
Tereza: Párová struktura uvnitř mozku ve tvaru mandle. To je skutečná hvězda naší strašidelné show.
Michael: The amygdala scans all incoming information of threats and orchestrates a full-bodied reaction, if danger is detected.
Amygdala analyzuje všechny přicházející informace o ohrožení a pokud zjistí nebezpečí, organizuje reakci celého těla.
Tereza: Asi se ptáte, jak část mého mozku o velikosti pouhé mandle může řídit toto všechno. Naštěstí tady máme Michaela – dáš si mandli …
Michael: Určitě.
Tereza: … a ten nám to vysvětlí.
Filip: Nebezpečí nebo možné nebezpečí nejprve zachytí naše smyslové orgány.
Michael: They gather the information and send them to the thalamus.
Ty shromažďují informace a posílají je do thalamu.
Tereza: Tohoto štíra jsme si tajně připravili pro test Michaelova strachu.
Tereza: Ani dobře rostlý sportovec Michael nedokázal ukrýt strach nebo alespoň odpor k blízkosti jedovatého štíra.
Hlas: Jaké to bylo?
Michael: Blé… Dobré to bylo.
Filip: A tady je záznam reakcí Michaelova mozku na blízký kontakt se štírem. Silný impulz strachu se projevil hned v několika oblastech mozku. Také v thalamu.
Michael: The thalamus is a part of our brains, where this information is crudely processed. A short path from the thalamus takes this information directly to the amygdala, generating a low-resolution and fuzzy picture of possible threats.
Thalamus je část našeho mozku, kde se tyto informace předběžně zpracují. Z thalamu pokračují kratičkým spojem přímo do amygdaly. Ta vytvoří hrubý, mlhavý obraz možného ohrožení.
Tereza: Tento obraz stačí amygdale k tomu, aby okamžitě vyslala příkazy k akci.
Filip: Aktivuje oblasti vnitřního mozku, které spustí známou reakci strnutí. Tělo se ve svém pohybu prudce zarazí, aby nepřitahovalo pozornost útočníka, v dávné minulosti zvířecího dravce. A tak nás drží v povzdálí od nebezpečí.
Michael: The amygdala also alerts the hypothalamus, another area of our brain, which floods our body with hormones like adrenaline, that jump-start our “fight or flight” mechanism – increasing heart-rates, blood pressure and sweating.
Amygdala vyburcuje také hypothalamus, další oblast našeho mozku. Ten tělo zaplaví hormony jako je adrenalin, který bleskově nastartuje naši reakci “bojuj nebo utíkej”. Zvýší srdeční tep, krevní tlak a pocení.
Tereza: Dokonce ještě dříve, než si plně uvědomíme nebezpečí, amygdala připraví naše tělo k odpovědi na ohrožení.
Filip: Zatímco amygdala už rozezněla poplašný signál, také informace od senzorů putují po dráze z thalamu do zrakového centra. To o zlomek sekundy později posílá ostřejší, úplnější obraz do amygdaly.
Tereza: Když se nebezpečí potvrdí, amygdala zesílí reakci “bojuj nebo utíkej”. Pokud se však potvrdí, že poplach byl falešný, amygdala nařídí konec poplachu – a naše tělo se může uvolnit.
Filip: To však stále není všechno. Poplach před ohrožením se dostane i do hipokampu. A také do čelního laloku, který spolupracuje s amygdalou a dalšími oblastmi mozku na paměťovém záznamu celé situace.
Tereza: Schopnost vytvořit a uchovat vzpomínky na nebezpečné situace významně přispívá k přežití nás jako živočišného druhu.
Filip: Strach je tedy užitečný. Je pro nás opravdu nezbytný.
Tereza: Fascinující ovšem je, že mnohé z nás strach přesto přitahuje. Vzpomeňte si jen na všechny oblíbené hry, které jsou založeny na přitažlivosti strachu, bungee jumping, provozování extrémních sportů, jízdy na horské dráze.
Filip: Anebo na sledování oblíbených hororů.
Tereza: Částečně se to dá vysvětlit aktivitou chemických látek, které označujeme jako neuropřenašeče. Ty přenášejí signály mezi neurony v mozku a tělem.
Filip: Hladina neuropřenašečů, zvaných dopamin, stoupá nad normální úroveň právě během zážitků a činností, které vzbuzují strach.
Tereza: Zvýšená hladina dopaminu může u někoho navodit příjemné pocity, pocity euforie.
Michael: Our brains might be unable to distinguish the difference between a truly frightening experiences and one that people have designed to appear fearful.
Naše mozky možná nejsou schopny rozeznat rozdíl mezi skutečným děsivým zážitkem a situací, kterou lidé vytvořili záměrně, aby v nás vzbudili strach.
Tereza: To otvírá dveře k aktivitám, které vyvolávají hrůzu, jako jsou třeba filmové horory nebo strašidelné zámky. Umožňují nám prožít strach, aniž bychom riskovali skutečné, fyzické nebezpečí.
Filip: A tak mnozí z nás se budou i v budoucnu těšit na pořádný filmový horor, k jehož mistrům patřil bezesporu Alfred Hitchcock.
Tereza: Ale strach opodstatněný je docela dobrá věc. Umožňuje nám vnímat a reagovat na ohrožení, a tak nám pomáhá zůstat v bezpečí.
Autoři: Vladimír Kunz, Michael Londesborough