Past na uhlík
2. 9. 2009
Oxid uhličitý pocházející ze spalování fosilních paliv značně přispívá ke globálnímu oteplování. Zvýšení množství oxidu uhličitého v atmosféře brání úniku tepla do vesmíru a zahřívá naši planetu. Ale co kdybychom CO2 zachytili dříve, než unikne? Přesně o to nyní usilují evropští vědci a technici. Podstata této koncepce spočívá v tom, že se zachytí CO2 pocházející z elektráren a jiných závodů založených na spalování uhlí a uloží se hluboko do země. U německé elektrárny „Schwarze pumpe“ již vytvářejí 800 metrů dlouhý vrt do míst, kde se kdysi nacházel zemní plyn – a kam se zanedlouho začne vhánět oxid uhličitý. Podobná vhodná úložná místa se nacházejí v pobřežních vodách, kde těžil zemní plyn. Vědci odmítají námitky, že tento postup znamená zahrávat si s přírodou. Vždyť tyto útvary bezpečně uchovávaly ropu a zemní plyn po milióny let!
Všude na světě se těží uhlí a toto uhlí se nejspíš využije k výrobě elektřiny.
Fabian Möller, operační inženýr, projekt CO2SINK, Deutsches GeoForschungsZentrum, Postupim: Avšak při spalování uhlí se do atmosféry uvolňuje oxid uhličitý, který pak má nepříznivý vliv na klima. Proto oxid uhličitý zachycujeme a dopravujeme na bezpečné místo, kde ho ukládáme pod zem.
Alternativní zdroje energie našim potřebám zatím nestačí. Vyrobit energii proto stále znamená vypouštět oxid uhličitý. Uložit tento nežádoucí plyn do horninových útvarů pod zemí se proto dnes jeví jako možný způsob omezení emisí.
Fabian Möller, operační inženýr, projekt CO2SINK, Deutsches GeoForschungsZentrum, Postupim: Plyn se proto tlačí tudy do pevného bloku a pak přímo 630 metrů dolů, kde je pískovec, ve kterém může být skladován.
Ketzin je základnou evropského projektu zaměřeného na vývoj monitorovacích metod pro oblasti, kde se oxid uhličitý bude ukládat.
Fabian Möller, operační inženýr, projekt CO2SINK, Deutsches GeoForschungsZentrum, Postupim: Tato místa se musí hledat s velkou péčí. Musí vypadat asi jako moje helma. Plast představuje neproniknutelnou vrstvu, kterou ve skutečnosti může tvořit třeba jílovec. Uvnitř se pak nachází pískovec, do kterého se provrtáte. Pískovec plyn rozpuštěný ve vodě pohltí. Plynotěsné víko zabrání, aby oxid uhličitý unikl nahoru.
Toto řešení je považováno za vhodné vzhledem k tomu, že oxid uhličitý vzniká spalováním uhlovodíků, které dobýváme z podzemí.
Sergio Persoglia, koordinátor projektu CO2GeoNet, L´Instituto Nazionale do Oceanografia e di Geofisica Sperimenetale: Jejich zpětná injektáž tam, odkud pocházejí, je dokonale přirozená. Je to pojetí recyklace, které umožní vyhnout se nepříznivým změnám cyklu CO2 v atmosféře.
Tato oblast ve střední Itálii slouží ke studiu, jak se oxid uhličitý chová v přirozeném prostředí. V blízkosti vesnice Latera ze zaniklého vulkánu uniká plyn do atmosféry. Pro vědce to je druh přírodní laboratoře. Získávají informace o pohybu oxidu uhličitého i o dopadu na přírodu na povrchu. V omezené oblasti v místě úniku sice rostliny nerostou, jinde však pole není zasaženo.
Sergio Persoglia, koordinátor projektu CO2GeoNet, L´Instituto Nazionale do Oceanografia e di Geofisica Sperimenetale: Oxid uhličitý není jedovatý, není výbušný a není ani hořlavý, je to vlastně plyn, který my sami vydechujeme. Chceme však jeho přebytek odstranit z atmosféry, jinak se klima nebezpečně změní a poškodí každého z nás.
Další geologická oblast, tentokrát rezidenční zóna u Římského letiště. I tady vulkanická aktivita pod povrchem tlačí CO2 puklinami v horninách nahoru. Výron plynu je velmi malý a omezený v prostoru. Proto padesát metrů odsud již žádný plyn není cítit, takže se staví obytné domy všude okolo.
Místa jako je toto se ovšem ke skladování uhlíku používat nikdy nebudou, ale potvrzují, že pokud se nezmění tlaky pod zemí a nevzniknou poruchy, pak CO2 zpět na povrch nikdy nevybublá. Většina evropských zemí má vhodná geologická místa, kde by se dal oxid uhličitý skladovat. Jeho ukládání pod zem probíhá v Ketzinu hladce od roku 2008. Výzkumníci pokračují v hodnocení monitorovacích metod.
Fabian Möller, operační inženýr, projekt CO2SINK, Deutsches GeoForschungsZentrum, Postupim: Pozorujeme chování oxidu uhličitého zblízka, protože musíme vědět vše, co se děje a zda skutečně zjistíme i malá množství unikajícího plynu. Měříme elektrické pole a teplotu a tato měření kombinujeme, abychom zvýšili přesnost.
Plyn se může skladovat všude tam, kde se těží uhlí nebo ropa. Po sto letech se však tato místa zaplní. Ukládání uhlíku tedy není řešením problému, ale mostem do budoucnosti. Získaný čas bude možné využít ke zdokonalení obnovitelných zdrojů energie.
Autor: Šárka Speváková