Kde přezimuje keporkak?
21. 5. 2008
K malebnému pobřeží Tichého oceánu u města Puerto Vallarta v zátoce Banderas v Západním Mexiku od listopadu do konce března připlouvají fascinující keporkaci dlouhoploutví přivést na svět a vychovat mláďata. Tato "zpívající velryba" je jeden z největších tvorů obývajících naši planetu. Jeho plíce jsou velké jako automobil a také jeho vědecké jméno začíná neskromně – předponou mega: Megaptera novaeangliae. Do češtiny by se dalo přeložit jako Velká křídla Nové Anglie. To podle dlouhých prsních ploutví kterými při plavání mává ve vodě, jakoby létal. Poznáte, jak těžké je tak rychlou velrybu točit. Jak se pečlivě stará matka o své mládě. Uvidíte ohromující výskoky těchto čtyřiceti tunových obrů z vody. Dozvíme se, že keporkak dýchá stejný vzduch jako lidé, že má pět prstů, teplou krev a pozor – dokonce chlupy na kůži. Budeme se věnovat také zpěvu keporkaků, který je v živočišné říši naprostým unikátem. Je složitě strukturovaný a vědci tvrdí, že má dokonce svá gramatická pravidla. Některé písně velký samec zazpíval pouze pro diváky Portu. Náš štáb keporkaky natáčel přímo v zálivu s českým zoologem Petrem Myškou a skupinou mexických vědců.
Keporkak dlouhoploutvý. Megaptera Novaengliae. Vědecké jméno tohoto kytovce začíná předponou mega. A skutečně – keporkak je jeden z největších tvorů naší planety. Délka až 16 metrů, hmotnost 40 tun. Muzikální velryba známá svými dlouhými podvodními koncerty. Keporkak se velmi podobá člověku. Je to stejně jako my savec, který dýchá vzduch, a v žilách mu koluje teplá krev. O těchto obrech se stále ví jen velmi málo.
Tým Portu se dostal letos v březnu přímo na zimoviště keporkaků na západní pobřeží Mexika u Tichého oceánu. Pod kopce Sierra Madre u města Puerto Vallarta do rozlehlého zálivu Banderas.
Od listopadu až do dubna do těchto klidných vod, podobně jako tisíce turistů na dovolenou, připlouvají keporkaci dlouhoploutví z dalekých severních moří. A jejich program je tisíce let stejný. Páří se tu a poté rodí a vychovávají svá mláďata. A když se dobře díváte, obrovský keporkak může z vody vyskočit právě kousek od vás.
Vědci už od rána sledují hladinu moře. Zoolog Petr Myška se tady v Puerto Vallarta usadil a společně s místní skupinou mořských biologů keporkaky zkoumá a fotí.
Petr Myška, zoolog a fotograf, Viva Natura, Mexiko: Je to nádherná zátoka, která se otevírá od severu na jih v téměř pravidelném tvaru a v současné době je plná migrujících velryb. Vidíme je tady v období páření a za třináct měsíců potom samice, které tady zabřezly, připlavou zpátky do zátoky a mají tady mláďata. A právě v současné době, kdy už se chýlí sezóna ke konci, tak naprostá většina velryb, které uvidíme, jsou samice s nově narozenými mláďaty. Ty se dokonce zdržují relativně blízko k pobřeží, protože se jim líbí být ve vodách, které jsou poměrně mělké, z toho důvodu, že nemusí mít strach, jestli je nějaký predátor napadne zespodu.
V zálivu se vystřídá během zimy 800 až 900 keporkaků. Nejsou tady ale všichni najednou. Připlouvají průběžně v různě početných skupinách. V průměru je tady ve vrcholu sezóny kolem 40 až 60 velryb, někdy možná až 80.
Maria Eugenia Rodríguez Vázquez, mořská bioložka, Wildlife Connections, Mexiko: Plavou ze severu kolem pobřeží a některé zůstanou tady, některé pokračují dále až dolů k břehům Kostariky. Připlavou do zátoky, a pak zase vyplavou ven. Samice s mláďaty se v zálivu zdrží déle. Musí vycvičit svá mláďata a vykrmit je na cestu na sever. Samci zůstanou týden nebo dva, výjimečně měsíc. Hledají tady samice. Program kytovců v zálivu je pouze rozmnožování. Jen výjimečně se tady najedí.
Záliv je velmi rozlehlý. Má 40 km v průměru. Najít tady i tak velké zvíře, jako je šestnáctimetrový keporkak, není jednoduché. Vědci ale vědí jak na to.
Petr Myška, zoolog a fotograf, Viva Natura, Mexiko: Když hledáme velryby z lodě nebo z pláže, tak to, co sledujeme, jsou jejich výfuky, kdy se objeví na hladině pára, občas ještě kousek hřbetu, a to je relativně viditelný, především při takovém dnu, jako je dneska, téměř není žádné kouřmo ani oblačnost.
Většina lidí považuje gejzír velryb za proud vody. To je ale nesmysl. Jde o bílý sloupec sražené páry, která se kondenzuje v plicích během dlouhého ponoru. Rychlost, kterou keporkak páru vydechne, je 500 km v hodině. Má tenhle velrybí výdech nějaký zápach?
Petr Myška, zoolog a fotograf, Viva Natura, Mexiko: Já si nepamatuji, že by velryba nějakým zvláštním způsobem voněla nebo zapáchala. Jeden můj kolega, který se nakláněl přímo před jejím dýchacím otvorem, dostal plnou dávku toho výdechu do obličeje, jeho čepici už jsme nikdy nenašli a byl teda značně pošramocen a pokryt spoustou toho hlenu z té velryby, ale ani tehdy si nepamatuji, že by to nějakým zvláštním způsobem zapáchalo.
Keporkak má dvě nozdry na hřbetě, něco jak náš nos. Dýchá vzduch plícemi stejně jako člověk. Pod vodou ale vydrží mnohem déle než my. Až třicet minut. Když se totiž nadechne a vydechne člověk, vymění poměrně malé množství vzduchu v plicích, zhruba deset až patnáct procent. Když se ale nadechne keporkak nebo jiný kytovec, dokáže naráz vyměnit až devadesát procent obsahu plic.
Petr Myška, zoolog a fotograf, Viva Natura, Mexiko: To znamená, že pak to okysličení, kterého se dosáhne během jednoho dechu, je daleko větší, než třeba u člověka.
Na jeden nádech keporkak pojme neuvěřitelných tisíc litrů vzduchu. Člověk pouze půl litru. Plíce keporkaka jsou totiž velké asi jako osobní automobil. Kytovci mají také poměrně větší množství myoglobinu ve svalech a tento myoglobin váže až devětkrát více kyslíku, než je tomu u suchozemských savců. V žilách keporkaka koluje zhruba 1800 litrů krve. To je tolik, jako krev od tří set dospělých lidí dohromady. To se to pak potápí …
S kytovci ale máme spousty společných znaků. Keporkak má například pět prstů. Když porovnáte stavbu kostí a dobře počítáte, je prstů skutečně pět. Tady vidíte srovnání ruky člověka a ploutve delfína. Přeměněné velmi prodloužené prsty má keporkak schované v obrovských bílých prsních ploutvích. Ty dosahují až třetiny délky jeho těla. To je u dospělé velryby pět nebo i šest metrů. Pod vodou pak vypadají jako bílá křídla.
Kostra keporkaka obsahuje také zakrnělé stehenní a lýtkové kosti a zbytky pánve obalené svaly. Vědecké studie naznačují, že předci kytovců žili v prehistorických dobách na souši.
Další zajímavostí, kterou máme s keporkakem společnou, je kupodivu srst. Skutečně. Embrya keporkaků mají řídký chlupový pokryv. Chlupatá velryba je celkem zvláštní představa, ale zbytky ochlupení mají i dospělí keporkaci. Jak vidíte, na kůži mají spoustu kulatých výrůstků. Když si je zvětšíme, uvidíme na každém z nich takovýhle chloupek. Funguje jako citlivý senzor vnímání vibrací pod hladinou.
Člověk i velryba rodí živá mláďata a kojí je mateřským mlékem. Vidět narození mladé velryby je velkou vzácností. Mládě velryby, i když je novorozeně, už váží kolem tuny, má čtyři metry a velmi rychle roste.
Maria Eugenia Rodríguez Vázquez, mořská bioložka, Wildlife Connections, Mexiko: Věk mláděte můžete odhadnout podle velikosti. Nebo barvy kůže. Když jsou zcela čerstvě narozená, mají nazelenalé vzory, jinak jsou světle šedá. Tohle, které vidíme, už má barvu kůže téměř jako jeho matka. V tomto věku mají dvě tuny. Rostou velmi rychle, za rok zdvojnásobí svojí velikost i hmotnost.
Keporkaci svá mláďata kojí velice výživným mlékem. Má totiž padesátiprocentní obsah tuku, zatímco lidské jen dvě procenta. Velrybátko vypije za den až 200 litrů růžového mléka a přibere 50 kilogramů.
Petr Myška, zoolog a fotograf, Viva Natura, Mexiko: Pít mateřské mléko pod vodou je určitě problém, navíc si musíme uvědomit, že velryby ani delfíni nemají rty, aby mohli sát. Takže mají specializované svaly, kterými matka mléko vystřikuje, takže mláděti stačí se dostat do správné pozice a matka ho nakrmí, jako by to byla mléčná pumpa.
Keporkaci nejsou žádní domácí mazlíčci, ale čtyřicetitunová divoká zvířata. Když samci soupeří a dovádějí kousek od lodi, vzbuzují respekt …
Petr Myška, zoolog a fotograf, Viva Natura, Mexiko: Tady vidíme, jak spolu dva samci zápolí téměř v těsném tělesném kontaktu. Proto také samci mají daleko víc šrámů na těle, protože vzájemně se poškrábou těmi parazity, které mají přichycené na těle. Ocasní ploutev má kolem čtyř až pěti metrů šířky, to jenom abychom si představili, o jaké velikosti tady mluvíme. Támhle pod vodu spolu soupeří samci, teď jsme viděli oba dva nad hladinou. Třeba ten zvuk, který jsme teď slyšeli, to prudké vydechnutí, nebo to, že velryba vystrčí celý čumák nad vodu, to většinou má co do činění s mírně agresivním rozpoložením.
Keporkaci jsou velryby s největší aktivitou na hladině. Mávají ocasem, skáčou na sebe, tlučou ploutvemi. Čas od času se obrovské tělo keporkaka vyřítí celé z vody rychlostí třiceti kilometrů v hodině. O tom, proč keporkak vyskakuje z vody, se zatím jen spekuluje. Zábava, možná vábení samic nebo čištění parazitů. Na keporkacích nás ale nefascinuje jen velikost, ale také inteligence. Co myslíte, vědí o nás, když plaveme kolem?
Maria Eugenia Rodríguez Vázquez, mořská bioložka, Wildlife Connections, Mexiko: Jsou citliví. Jejich kůže je poměrně tenká a tedy velmi citlivá na každý pohyb ve vodě. Samozřejmě, že o nás vědí. Orientují se sluchem. Mají velmi vyvinuté vnitřní ucho a smyslové buňky v něm, jako třeba netopýr nebo kočka. Slyší bezpečně zvuk motoru a jistě mnohem víc. Jen ozubení kytovci používají sonar, keporkak spoléhá na svoje citlivé uši.
To, proč je keporkak opravdu proslulý, a co zároveň dokazuje jeho inteligenci, je jeho zpěv. Jeden zpěvák se usídlil přímo pod naší lodí.
Maria Eugenia Rodríguez Vázquez, mořská bioložka, Wildlife Connections, Mexiko: Tahle velryba není hluboko, slyšíme ji i přímo z lodi. Většinou když samec zpívá, je otočen hlavou dolů s roztaženými ploutvemi a ocasem v takovéhle pozici.
Spouštíme do vody hydrofon, abychom zpěv zesílili. Zpívají pouze samci a písně trvají šest až třicet minut. Výrazová pestrost je mnohem větší než u ptáků. Možná lákají samice, povídají si, nebo zpívají pro radost.
Petr Myška, zoolog a fotograf, Viva Natura, Mexiko: Tohle není rozskřípaný flašinet, to je samec keporkaka, přímo pod námi. Tenhle zvuk vydávají velryby tím, že nechají proudit vzduch zvláštními komorami, které mají uvnitř v lebce, které rezonují a pod vodou se to pak nese strašně daleko. Tohle jsou skutečné písně, mají opravdu svou strukturu, která se opakuje, a zjistilo se, že všichni samci stejnou sezónu budou zpívat tu samou píseň, že se jí vlastně musí naučit, a příští rok tahle píseň bude trochu obměněná, přidají se, nebo se jí uberou určité strofy a takovýmhle způsobem se vyvíjí.
Písní keporkaků pro dnešek Mexiko opouštíme, ale už brzy se sem za velrybami – ale také třeba za krokodýly nebo leguány – zase podíváme.
Autor: Petr Tomaides