Ve filmu hrajete profesora tělocviku, který nenechá při vyučovací hodině jediné tričko suché. Cítil jste při natáčení se studenty nebo jste se cítil svůj v roli kantora?
Při natáčení jsem si hodně zavzpomínal na studentská léta. Je to věk, který se člověku vrývá do paměti a každý se v této době nechá hodně ovlivnit. Sám mám ve skutečnosti za sebou i zkušenost kantora. Na konzervatoři Jaroslava Ježka jsem učil v podstatě stejně staré děti jako ve filmu Gympl. I přes tuhle zkušenost jsem při natáčení cítil spíš se studenty než s kantory, svým způsobem mám ke studentům pořád blíž.
Jak se díváte na mladé lidi, kteří malují graffiti?
Je to zajímavé, tenhle druh zábavy souvisí s dnešní dobou, je to takový zvláštní generační projev, řeč mladých lidí. Dokonce mám za sebou osobní zkušenost se svým synem, který je docela šikovný kluk, stejně jako naši filmoví hrdinové. Zažil jsem na vlastní kůži ten rodičovský šok, kdy mi volali policajti, ať si přijedu pro svého syna, který maloval graffiti. Žijeme v době, kdy se naše děti projevují třeba v tomhle směru, my jako rodiče se skrz naše děti přibližujeme k realitě doby.
Jak vzpomínáte na natáčení Gymplu?
Jeden z prvních obrazů byl, že jsme jako kantoři vcházeli do sborovny nebo jsme točili ve školní jídelně. Když se potkáte s lidmi, které dobře znáte – tedy například Milan Šteindler, Eva Holubová, Tomáš Matonoha nebo pan Schmitzer - a ocitnete se například ve sborovně, kde máte citovat ze scénáře úplně vážně některé repliky psané s nadsázkou, je to opravdu srandovní. Taková povedená banda lidí, která si hraje na kantory. Ze scénáře vyplývá propracovanost jednotlivých povah profesorů, chvílemi jsme se velmi dobře bavili.
Film je označován jako komedie…
Jedno téma je zábava a druhé téma je poměrně vážné. Přes určitou vtipnost a jistý druh karikatury, kterou ve filmu zastupují především kantoři, považuji příběh Gymplu za docela drsný. Takže komedie ano, ale prvky vážnosti Gymplu rozhodně nechybí.